Ke smutnému výročí Mnichovské dohody roku 1938, kdy tehdejší Československo přišlo pod nátlakem nacistického Německa a západních spojenců, zejména Velké Británie o své pohraniční území, které bylo součástí historických Českých zemí témě tisíc let přinášíme zamyšlení nad rolí československého prezidenta Beneše.

Všeobecně se dnes přijímá vysvětlení zářijových dní roku 1938 jako „zrada“ západních spojenců a vydání pohraničí pod nátlakem ve snaze zabránit válce. Prezident Beneš je historiky brán sice jako slabý prezident ale jako oběť, která nemohla již nic jiného udělat. Bylo to tak ve skutečnosti?

Nechceme se pouštět do rozsáhlé historické analýzy ale spíše podnítit pro zájemce další studium či četbu o těchto událostech. Bohužel dodnes neexistuje podrobná seriózní a odborná práce, která by se zabývala přímo otázkou, kdo vlastně přišel s nápadem uspokojit Hitlera odstoupením Československého území s německou menšinou. Je bráno víceméně jako fakt, že to byl Adolf Hitler, kdo přišel s ultimátem „dejte nám území nebo vás napadneme“ a československá vláda v čele s prezidentem Benešem v obavě z válečného konfliktu ultimátum přijala poté, co se dozvěděla, že nás tzv. Západní spojenci nebudou bránit.

Několik odborných publikací a pamětí účastníků však naznačuje, že to mohlo být jinak. Drobné a málo známé důkazy nám předkládají zcela jiný sled událostí pohnutých zářijových dní roku 1938. Prezident Beneš sám tvrdil, že „má svůj plán“ – představitelé okleštěné tzv. 2. republiky i komunistická opozice tyto slova pak posměšně parodovala s tím, že prezident Beneš měl svůj „aeroplán“. Jaká tedy byla jeho role v odstoupení československého pohraničí?

Sled událostí je zevrubně popsán zde a není důvod ho znovu opakovat.

Přesuňme se tedy do dní 12/14 září, kdy sudetští Němci vyvolaly ozbrojené povstání a pomocí teroristických útoků se snažili vyostřit politickou situaci v ČSR. Připomeňme si, že do té doby tzv. sudetští Němci vedeni Henleinem požadovali „pouze“ splnění tzv. Karlovarského programu, což byl víceméně požadavek autonomie a zavedení nacistického zřízení na sudetoněmeckých územích, který na nátlak Velké Británie československá vláda v podstatě již počátkem září přijala.

Československá vláda sice povstání sudetských Němců potlačila a za cenu vlastních ztrát teroristické bojůvky Němců víceméně rozprášila, přesto byl zřejmě Beneš vývojem událostí zastrašen.

Již 16. září 1938 dorazil do Paříže zvláštní vyslanec československého prezidenta Edvarda Beneše s tajným posláním. Jeho úkolem bylo kontaktovat předsedu francouzské socialistické strany Léona Bluma a předat jeho prostřednictvím poselství francouzské vládě. Obsahem tohoto poselství byla žádost prezidenta Beneše, aby Francie a Velká Británie jako tajní zprostředkovatelé nabídli, resp. „vnutili“ Adolfu Hitlerovi a jeho nacistickému Německu československé pohraniční území o rozloze 4–6 tisíc kilometrů čtverečních pod podmínkou, že s tímto územím si „vezme“ jeden a půl až dva miliony československých Němců. Zároveň s odstoupením území tak měla být „přemístěna“ resp. vysídlena podstatná část obyvatel německé národnosti z československého území. Oním zvláštním poslem byl Jaromír Nečas, československý ministr sociální péče, který – přes osobní nesouhlas s obsahem poselství – jako Benešovi oddaný politik a loajální ministr svůj úkol splnil.

(Mnichovská zrada, nebo pražský krach? – Jan Cholínský)

Téhož dne se schází v bavorském Berchtesgadenu Adolf Hitler s britským ministerským předsedou Chamberlainem, který schůzku inicioval ze své vlastní samostatné iniciativy. Zde se poprvé oficiálně objevuje Hitlerův požadavek na odstoupení pohraničí. 19. září pak s nátlakem přicházejí společně i Západní spojenci – Francie a Velká Británie. Československá vláda požadavek na odstoupení pohraničí zprvu odmítá.

Podívejme se, co o tom píše ve své knize „Mnichovská dohoda“ historik jeden z nejpovolanějších Bořivoj Čelovský:

Beneš sám iniciativně navrhl na schůzce s Fr. Velvyslancem Lacroixem dne 17.9.38 odstoupení Sudet. (B.Čel. S.284)

Lacroix telefonuje ve 21.30 Bonnetovi: „Nepokládejte Československou odpověď za definitivní. Předseda čs. Vlády (Hodža) mi právě telefonoval, aby mi sdělil nový velmi důležitý návrh…“ Neuplynulo víc než 15 minut a Newton už hlásil:“ Mám velmi dobrý důvod, ještě z lepšího pramene, k tomu abych věřil, že (formální) odpověď předanou mi ministrem zahraničních věcí nemáme považovat za konečnou. Řešení musí však být vloženo na československou vládu, neboť bez takového nátlaku mnozí její členové jsou příliš zavázáni, aby mohli přijmout něco, jak si to nyní uvědomují, co je nutné. Kdybych mohl prezidentu Benešovi dodat nějaké ultimátum ve středu (21.9), on a jeho vláda by se pak cítili nuceni ustoupit před force majeure. Bylo mi řečeno, že můj francouzský kolega posílá do Paříže telegram podobného obsahu“. V 21.50 měl Bonnet zmíněný Lacroixův telegram na stole:

„ Právě mně povolal předseda vlády. Řekl, že jedná v dohodě s prezidentem republiky a prohlásil, že kdybych ještě této noci potvrdil Benešovi, že v případě války mezi Německem a Československem ve věci sudetských Němců Francie nepřijde na pomoc, prezident by jednal na základě tohoto prohlášení; předseda vlády okamžitě svolá schůzi vlády, jejíž členové už nyní souhlasí s prezidentem republiky, že je nutné se podrobit… Českoslovenští vedoucí představitelé potřebují toto krytí k přijetí francouzsko-anglického návrhu. Důvěřují armádě, jejíž velitelé prohlásili, že válka osamoceného Československa proti Německu by se rovnala sebevraždě. Pan Hodža tvrdí, že demarše, kterou navrhujete, je jedinou možností, jak zachovat mír. Přeje si, aby vše skončilo před půlnocí nebo alespoň během noci.

(B.Čelovský s. 407)

Z výše uvedeného začíná nabývat Benešův plán jasnější kontury – aby československý parlament na odstoupení pohraničí přistoupil, požaduje „temnými kanály“ diplomacie, aby na něj jak Hitler, tak i Francie a Velká Británie vytvořily nátlak, který by odstoupení pohraničí omluvil. Beneš dokonce měl tajnými kanály požadovat po Francii, aby se vyjádřila, že v případě konfliktu nesplní spojenecké závazky a nepřijde ČSR na pomoc. Hlavním důvodem takového to požadovaného ultimáta od Západních spojenců mělo být evidentně vytvoření tlaku na ty členy vlády či parlamentu, kteří chtěli bojovat a nechtěli území Německu odevzdat.

Vilém Hejl, v knize „Rozvrat. Mnichov a náš osud“ cituje zprávu agenta či příznivce německé tajné služby, který měl dokládat, že minimálně někteří členové československé vlády o plánu vydat pohraničí věděli a požaduje pro ně prozatímní „bezpečí“ ze stran útoků německé propagandy.

Účastník zasedání vlády (20.září) sdělil členu velvyslanectví, že zasedání mělo dramatický průběh a že jej opustili někteří ministři s pláčem. Čs. vláda se snaží, jak se zdá, nalézt pro český národ srozumitelné gesto opravňující ústup, které by mělo znít jako zajištění integrity českého národa. K českým politikům, kteří by mohli svůj národ ve smyslu německého řešení ovlivnit a případně se postavit do jeho čela patří Beran. Proto bych chtěl dát podnět – pokud by se zdál slučitelný s naší politickou linií-ušetřit prozatím Berana osobních útoků (zejména rozhlasu).

K tomu píše Jan Filípek v knize „Mnichov 1938: hra o Československo“

20.9 posílá Hodža via Lacroix telegram, kde vyžaduje nutnost většího nátlaku na vládu a Prezidenta z důvodu politického krytí před vlastním národem pro přijetí F-VB plánu a vyžaduje maximální důvěrnost tohoto dokumentu.

Je zřejmé, že i další představitelé československé vlády byli nakloněni tomu vydat pohraničí Německu a vyvarovat se tak války. Ovšem jiní a to i v zahraničí očekávali od ČSR pevný postoj.

Mandel volal 21.9.38 Benešovi přítomen byl svědek, šéf tiskové kanceláře Bollack:

Jste v čele svobodného a nezávislého národa, ani Paříž ani Londýn nemají právo diktovat vám, jak se máte zachovat. Kdyby došlo k napadení vašeho území, neměl byste ani vteřinu zaváhat a dát rozkaz své armádě připravené vaši vlast hájit. Uděláte-li to, zachráníte Evropu před hitlerismem, protože vás mohu ujistit, že první výstřel z vašeho děla se rozšíří ve světě s takovou ozvěnou, že začnou střílet i děla Francie, Velké Británie a také Sovětského svazu, a to samo od sebe.

Beneš odpovídal vyhýbavě. Mandel pak řekl, doufám, že pan Beneš bude vnímavější k mým než Bonnetovým slovům.

Po obsazení Francie tyto slova posloužila Francouzským Vichistickým kolaborantům a Hitlerovi k označení „mezinárodních válečných štváčů” z okolí těchto svobodomyslných ministrů a jejich popravení.

Na Benešovu slabost reaguje ve svých pamětech i Churchill, který 20.9. přijel Churchill do Paříže podpořit opozici a je zřejmé, že zřejmě neměl o návrzích prezidenta ČR informace: Benešův ústup chybou, počítal jsem s jeho odvahou a odmítnutím plánu. Francie by přispěchala v přílivu národních vášní na pomoc a Británii ihned také.

Co následovalo je již více zmapováno. Československá vláda v čele s prezidentem Benešem jeho vlastní návrhy na odstoupení pohraničí, nyní ovšem přednesené Francií a Velkou Británií přijala. Nastal všeobecný odpor všeho československého lidu a 22. září generální stávka smetla Hodžovu vlády a moci se ujala vláda vedená generálem Janem Syrovým. Hitler přešel do diplomatické ofenzívy proti Československu o kterém již věděl, že je poraženo a ustoupí již ve všem a do boje proti Praze zapojil s územními požadavky Maďarsko a Polsko. Vše skončilo známou Mnichovskou dohodou, ve které přišlo Československo o mnohem větší území, než prezident Beneš původně nabízel.

Přesně zmapovat Benešovy úvahy a plány již dnes možná nebude možné i kdyby se o to někdo důkladně pokusil. Je zřejmé, že prezident si byl vědom, že dělá „špinavou“ politiku za zády demokratických institucí a mnoho důkazů tak bylo zničeno již v roce 1938 a účastníci jsou již mrtví a nepromluví. Co ho mohlo vést k tomu, že sám tajně nabízel území státu bez vědomí zejména parlamentu?

Z jeho pozdějších vyjádření a ze svědectví jeho spolupracovníků je možné vyvodit jednu možnou teorii. Prezident Beneš se možná domníval, že Hitler bude brzo poražen ale věděl, že musí dojít ke konfliktu. Taktéž věděl, že by Československo v případě odporu bylo Západem označeno za viníka války a v případě jeho pravděpodobné porážky by nemuselo získat ztracená území zpět. Je tedy možné, že prezident Beneš vědomě za zády demokratických orgánů státu nabízel odstoupení území Československa v domnění, že jeho země tak bude v příští válce oběť a odebrané území bude navráceno ČSR. Tato kalkulace sice vyšla ale v podstatě jen těsně. Svědci tvrdí, že Beneš byl rychlou porážkou Francie a Velké Británie v Evropě zdrcen a v počátcích války to vůbec nevypadalo, že by se sudetoněmecké území do ČSR, kdy vrátila. Velká Británie dodnes považuje Mnichovskou dohodu za legální a její faktické zneplatnění bylo učiněno až poté, co naši parašutisté spáchali atentát na Reinharda Heydricha.

Zde je také možno vidět Benešovu snahu za každou cenu ztrátu pohraničí odčinit a zde je také důvod Benešova příklonu k SSSR, neboť Stalin od počátku deklaroval Mnichovskou dohodu za neplatnou. Stačilo tedy tehdy málo a celá Benešova strategie nemusela vyjít a tisíc let existující České země by byly zničeny. Navíc toto Benešovo uvažování – které ale odpovídá jeho charakteru spíše zákulisního manipulátora nebojícího se jakékoliv nemorálnosti, přímo vedlo k jeho dalšímu selhání v únoru 1948. Je jisté, že pozice Beneše byla těžká, a ačkoliv většina národa a běžný lid chtěl bojovat, další se báli války a zejména případné účasti komunistů. Jsou informace že mimo jiné i průmyslníci jako např. ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss vyhrožoval, že pokud by vláda požádala o pomoc SSSR, nařídí svým kolegům, aby otevřeli hranice pro německou armádu.

Dnes již nevíme, jak by vše dopadlo, kdyby byl v čele Československa člověk jiného charakteru, např. typu Masaryka (když se jeho syna Jana zeptali, co by jeho otec dělal na Benešově místě v roce 1938 sdělil, že otec by jen vstal a prohlásil „tož jdeme sedlat“). Nevíme, zda by v případě našeho odporu nedošlo opravdu ke svržení Hitlera, jak plánovala skupina kolem von Ostera, nevíme, zda by válka nebyla například jen odložena a nebyla tak s jadernými zbraněmi později ještě více ničivější. Co však víme je, že morálně těžko ospravedlnitelné podvolení se Benešovo značně ovlivnilo budoucnost země na další min. půl století, a to velice negativně pro hájení našich národních zájmů.

Komentuj
(Visited 83 times, 1 visits today)