Ve světle rozepří mezi Francií a USA o ponorkový kšeft v Austrálii, kdy Francie zpochybnila funkčnost NATO a začala iniciovat revidování strategického konceptu NATO
Francouzská ministryně obrany: Francie s Německem souhlasily REVIDOVAT strategický koncept NATO pic.twitter.com/tN6uJQVY2z
— Strategické Myšlení (@StrategickeM) September 22, 2021
se v médiích ztratila téměř informace o dalším střetu ve východním Středomoří. Zde turecká válečná loď Oruç Reis pojmenovaná symbolicky po středověkém berberském pirátovi Barbarosovi (Rudovousovi), který po letech drancování ve Středozemí vstoupil do služeb osmanského loďstva jako jeho admirál, napadla francouzskou výzkumnou loď Nautical Geo, která prováděla vyhledávání nalezišť zemního plynu v řecký ekonomické zóně.
Turecká válečná fregata Oruç Reis zabránila vstupu francouzské výzkumné lodi Nautical Geo do oblasti řecké výhradní ekonomické zóny nedaleko Kréty
— Strategické Myšlení (@StrategickeM) September 22, 2021
Turecko pohrozilo střelbou pokud loď dále popluje do zóny Mavi Vatan, kterou považuje Ankara za své územíhttps://t.co/CAaZcJ5Ftk
Turecká fregata pohrozila francouzské výzkumné lodi střelbou, pokud ihned neustoupí z vod členského státu EU
Mlčení médií a fakt, že je Turecku dovoleno bez povšimnutí vyhrožovat lodím členského státu EU i NATO, a to ve službách dalšího členského státu v jeho vodách výlučné ekonomické zóny je doklad, že zde vzniká další ohnisko konfliktu. Územní nároky aktérů jsme popsali zde v dřívějším článku. Pozadí je jasné – jde o území s potencionálně obrovskými zásobami zemního plynu.
Dle U.S. Geological Survey je ve východním středomořském bazénu možná více než 122 triliónů kubických stop zemního plynu, což by stačilo na dle použité metodiky na zásobování zemí Evropské Unie pod dobu 76 let.
V této souvislosti, a to zejména ve světle nedávno dokončeného rozporuplného plynovodu Nord Stream 2 a tím vyvolané spory jak v rámci EU, tak i NATO je podivné, že se nalezišti ve východním středomoří EU v podstatě odmítá zabývat. Přitom vidíme jednak extrémní růst cen energií vzniklý dilatintistickou zelenou politikou – tzv. Green Deal a jednak rapidní nárůst závislosti na plynu z Ruska.
Možnost energetické soběstačnosti EU rozvojem nalezišť ve Středomoří totiž naráží na agresivní postup Turecka, které cítí taktéž možnost energeticky se zajistit na úkor Řecka. Francie, která se jako jedna z mála zemí otevřeně postavila na stranu Řecka proti Turecku nedostala žádnou signifikantní podporu od svých spojenců. NATO hraje mrtvého brouka a ustupuje zcela vydírání Ankary, která již několikrát použila obstrukce a veta v rámci projektů NATO, a to zejména na obrané projekty severovýchodního křídla. EU se vzmohla jen na plytké blekotání, že územní spory se musí rozhodnout v rámci jednání, a to i přes to, že její orgány před několika lety naprosto v souladu s mezinárodním právem přiřkly sporné oblasti právě Řecku. Další roli hraje nepochybně i velmi chytrý postup Turecka, které vycítilo svoji cenu, a tak si nejen pohrává se spojenectvím s Ruskem, ale v podstatě se stává regionální mocností a netají se tím, že by rádo znovu kontrolovalo veškeré území bývalé osmanské říše.
Není třeba si představit frustraci Řecka a zejména Francie, které musí strpět vojenské vyhrožování svého formálního spojence, aniž dostanou jakoukoliv podporu od svých dalších spojenců. Pochybná a značně pokrytecká je role Německa, které sice jinak hraje roli téměř marketingově vzorové země, ale v pozadí je to právě Berlín, který zablokoval v rámci EU jakékoliv pokusy o tvrdší postup vůči Turecku. Není to jen obava ze silné a většinově zradikalizované turecké menšiny, která již kontroluje v Německu na některých místech i politické pozice ale především arogantní a sobecké prosazování svých zájmů – Německo je tradičně velmi důležitý turecký obchodní partner, a to i ve zbrojním průmyslu. Pro Berlín je tedy spolupráce s Ankarou klíčová a další země EU německé politiky zajímají jen před televizními kamerami – což ostatně dokládá i právě dokončený projekt Nord Stream 2, který zabezpečí Německo fosilními palivy. Již jako naprostý výsměch se musí brát projev Angely Merkelová, která ujistila všechny spojence, že pokud se zjistí, že Rusko použije dodávky plynu jako politickou zbraň proti jiným členům EU, nebude Berlín váhat se zavedením dalších sankcí, pravděpodobně v zákazu prodeje českých jogurtů do Ruska či něco podobného.
Jak má v této situaci běžný občan věřit v cokoliv co Brusel navrhne, když vidí, že u nohou ležící bohatství bez odporu přenechává Turkovi? Jak může kdokoliv s inteligencí větší než slepice věřit rádoby ušlechtilým slovům z Berlína, když naprosto bezostyšně dávají přednost svým úzkoprsým zájmům před zájmy EU? A úzkoprsé zájmy to jsou, protože dříve nebo později s Tureckem ke konfliktu dojde a pokud k tomu dojde v době, kdy Ankara bude energeticky zajištěná, může to smést i veškeré Německé zájmy společně s velkou částí jižní a východní Evropy. Bohužel se nezdá, že by se cokoliv zlepšilo v nějaké blízké budoucnosti. Co můžeme dělat my jako země, která je potencionálně ohrožena závislostí na ruském či nyní německém plynu? Naše vláda by měla zcela jasně podporovat Řecko a Francii v postupu vůči Turecku. Dále by se měla zúčastnit aktivit na vybudování plánovaného plynovodu EastMed z izraelských nalezišť Leviathan.
Plánovaná kapacita je sice poměrně malá ale do budoucna by mohla být navýšena. Vzhledem k neschopnosti EU bude třeba vytvořit společenství zemí, které by se soustředilo na diverzifikaci zdrojů plynu jižním směrem. Každopádně střet s Tureckem přijde a pro Evropu bude výhodnější, když přijde co nejdříve, než se ekonomická a zejména vojenská moc Ankary ještě více rozroste.
