Zásah Turecka ve prospěch vlády Národní dohody (GNA) v Libyi znamenal přelom ve vývoji občanské války v této severoafrické zemi. Nyní je jasné, že lze bezpečné říci, že poprvé od začátku bitvy o Tripolis je vojenská iniciativa v rukou vlády národní dohody (GNA).

Jak se to stalo?

Během prvního čtvrtletí roku 2020 došlo ke třem klíčovým událostem nutným k pochopení současného stavu v severoafrické zemi:

    Turecký parlament počátkem roku schválil návrh na rozmístěním tureckých vojsk v Libyi. Tento souhlas parlamentu veřejně legitimovalo turecké aktivity, které v Libyi dosud probíhaly skrytě a znamenal významnou eskalaci ze strany Turecka.

    Uskutečnily se diplomatické schůzky v Moskvě a Berlíně na nejvyšší úrovni. Tato setkání měla velmi odlišné role, přesto měly alespoň v zásadě stejný cíl. Moskevský summit mezi Tureckem a Ruskem naznačil zvýšenou účast obou zemí v rámci libyjského konfliktu. Následně na berlínské konferenci byla pro Libyi dohodnuta na žádost Turecka krátká dohoda o příměří, která i přes četná porušení zásadně snížila míru násilí v zemi do poloviny února a umožnila restrukturalizaci sil GNA.

    Vypukla vojenská krize v syrské provincii Idlíb. Existuje mnoho důvodů se domnívat, že krize v Idlíbu, ke které došlo v únoru a březnu 2020 zásadně souvisí s následným vývojem libyjského konfliktu. Dle našich úvah došlo na základě vývoje v Sýrii k nějaké zásadní dohodě mezi Ankarou a Moskvou o rozdělení vlivu. O některých z nich jsme již hovořili ale zřejmé je, že Turecko ustoupilo Rusku v Sýrii a dohody dosažené v Moskvě zřejmě uvolnily ruce Erdoganovi v Libyi.

Rozpad dohody o příměří dosažené v Berlíně byl poznamenán zahájením řady masivních dělostřeleckých útoků provedených libyjskou národní armádou (LNA) proti klíčové infrastruktuře ve městě Tripolisu, jako je letiště Mitiga nebo přístav. Cílem těchto útoků bylo co nejvíce poškodit zásobovací linie vojsk loajálních vůči GNA a pokusit se zabránit Turecku v dodávkách nového vojenského personálu a vybavení do hlavního města. Později, začátkem března LNA také pokračovala v pozemních operacích, při kterých se pokoušela postoupit na jih do Tripolis avšak nedošlo k podstatným změnám kontroly území.

V oblasti Tripolis zůstaly síly GNA během tohoto období v defenzivě, jak bylo v podstatě obvyklé od loňského začátku bitvy o město. 25. března Mohammed Gununu, mluvčí libyjské armády (GNA), oznámil začátek operace عاصفة السلام (Mírová Bouře), jejímž prvním cílem by bylo obsadit klíčovou leteckou základnu Al-Watiya, která se nachází jihozápadně od Tripolisu směrem k tuniským hranicím.

Ve své ranné fázi byla ale operace Mírová Bouře selháním. Útok milicí GNA proti letecké základně Al-Watiya byl jednotkami LNA odražen a krátce nato zahájily jednotky polního maršála Haftara silnou protiofenzívu v této oblasti, což způsobilo, že město Zuwarah bylo obklíčeno a silnice spojující Tripolis s Tuniskem byla přerušena.

Po této úvodní porážce se jednotky GNA vrátily do svých výchozích pozic, přeskupily se a začaly provádět nezbytné přípravy k opětovnému zahájení ofenzívy. Během tohoto období, které trvalo přibližně do 12. dubna se zásadním způsobem zvýšila aktivita tureckých dronů Bayraktar TB2 a rozšířila se operační oblast leteckých útoků tak, že pokrývala prakticky celý severozápad země, což umožnilo zvýšit počet útoků proti zásobovacím liniím LNA a jejich vojenským základnám což podstatně omezilo schopnost doplňovat jednotky na frontě. Ovšem i přes těžké nálety a bombardování se jednotky polního maršála Chalífy Haftara nadšené vítězstvím u Al Watiya pokusily neúspěšně postoupit k dalším opevněným bodům na frontě. Když byly tyto pokusy zlikvidovány a odraženy, aktivita LNA byla ochromena.

Situace se náhle mění během dopoledne 13. dubna. Jednotky GNA, chráněné tureckými bezpilotními letouny, které doslova ovládly vzdušný prostor zahájily hlavní ofenzivu západně od Tripolis z měst Zuwara a Zawiyah, čímž zcela vytlačily LNA z pobřežních oblastí a donutily ji stáhnout se na leteckou základnu Al-Watiya kde jsou v následujících dnech kompletně obklíčeny. Turecké bezpilotní letouny v současné době provádějí průzkumné lety nad touto oblastí a bombardují zásobovací komunikace, což brání v přísunu posil LNA a očekává se, že základna bude v následujících dnech dobyta.

Po vítězství 13. dubna ministr vnitra GNA Fathi Bashagha prohlásil, že nadále budou pokračovat v útoku a že toto je jen první z mnoha vítězství. Tato slova by brzy poté posílil předseda Nejvyšší státní rady GNA Khalid Al-Mishri, který uvedl, že do začátku ramadánu (23. dubna) GNA znovu obsadí velkou část pro severozápadní Libye. včetně strategického města Tarhuna.

Strategická hodnota města Tarhuna spočívá v tom, že chrání jedinou zásobovací trasu, kterou lze dodávat jednotky a výzbroj prom útok na Tripolis. Dříve existovala jiná, přímější, kratší a bezpečnější zásobovací trasa která procházela městem Gharyan, ale tuto lokalitu obsadila GNA během ofenzivy provedené na konci června 2019. Tato skutečnost je ještě zajímavější, když si uvědomíme, že mluvčí LNA Ahmed al-Mesmary obvinil Turecko z toho, že je viníkem této jejich porážky a oznámil, že jeho vojska zacílí na turecké zájmy v zemi.

klikni pro větší obrázek

18. dubna začal útok GNA severně od města Tarhuna. Obsazení tohoto města by znamenalo, že tisíce vojáků LNA by byly odříznuti jižně od Tripolis bez možnosti pomoci a s malým množstvím zásob. Pro Chalífu Haftara by to bylo naprosto devastující, protože jedním z jeho největších problémů v průběhu války byl nízký počet dostupných vojáků. Ofenzíva nyní probíhá v několika oblastech, GNA postupuje směrem k Tarhuně, jednotky obrany Tripolis postupují na východ od Gharyanu a upevňují kontrolu nad silnicí a postupují přes předměstí Tripolis k mezinárodnímu letišti. To vše naznačuje, že GNA má zájem na vyvíjení tlaku na LNA a nutí ji aby stáhla své jednotky z jihu Tripolis, než se dostane do obklíčení a přijde o značnou část svých sil.

Co stojí v pozadí aneb turecké cíle v Libyi

Rozhodnutí zasáhnout do průběhu druhé libyjské občanské války, což je nyní již téměř šestiletý konflikt, bylo hluboce promyšleným a propočítaným krokem ankarské vlády. Turecko uplatňovalo rostoucí vliv na různé politické frakce v Tripolis a Misratě po celá léta, což bylo doprovázeno postupným zvyšováním jeho účasti v konfliktu, která se začala projevovat zejména po vypuknutí bitvy o Tripolis. Jaké cíle má Turecko v úmyslu dosáhnout svým zásahem do tohoto konfliktu?

    Turecká expanze ve Středozemním moří: Konflikt ve východním Středomoří. Velká naleziště zejména zemního plynu objevená na začátku minulého desetiletí obnovila historické nepřátelství (ale i vytvořila nečekané spojenectví – Izrael a Egypt) a zvýšila mezinárodní napětí v tradičně sporném regionu. S podepsáním smlouvy o vymezení námořního prostoru s vládou GNA v Tripolis, Turecko posílilo zásadně svou pozici v regionu a to na úkor dalších hráčů jako je zejména Řecko . Pokud se Ankaře podaří upevnit postavení spřízněné vlády muslimského bratrstva GNA v Libyi, získá v rámci tohoto sporu důležitého spojence ohledně kontroly podmořských zdrojů.

    Vliv v arabském světě: Turecko strávilo roky snahou zvýšit svůj hlas a vliv v arabském světě. Turecký nacionalismus tvrdí, že je nadřazený arabskému světu a Turci jsou předurčeni vládnou Arabům, tak jak za časů osmanské říše. Turecká vláda proto za poslední desetiletí učinila významné investice, aby navázala spojenectví se zeměmi jako Katar, Somálsko (které je navzdory své poloze součástí Arabské ligy) nebo Súdánu či Ománu. Regionální nepřátelé Turecka (zejména Spojené arabské emiráty a Egypt) se však také snažily omezit vliv Ankary v těchto oblastech. Příznivé řešení libyjského konfliktu a zřízení jediné vlády muslimského bratrstva nakloněné Turecku by tak výrazně zvýšilo šance Ankary v regionu. 

    Ukázka síly: Expediční vojenský zásah jako je ten, který Turecko aktuálně realizuje v Libyi je něco, co se až dosud zdálo být realizovatelné pouze rukami hlavních světových mocností a starých evropských koloniálních říší. Vítězství v Libyi by znamenalo, že Turecko obnovilo sílu, která by významně posílila jeho postavení v celosvětovém měřítku.

    Ovládnutí Afriky: Turecko, stejně jako mnoho jiných mocností střední velikosti, věnuje stále větší pozornost zemím afrického kontinentu a snaží se tímto novým způsobem zvýšit svůj politický, ekonomický, sociální a vojenský vliv. Konsolidace Libye by umožnila turecké vládě získat privilegované postavení v severní Africe, čímž by se Turecku otevře „druhá brána“ na kontinent mimo Africký roh. To je zvlášť důležité pro vládu v Ankaře po pádu vlády Omara al-Bašíra.

Hlavní kroky nutné k tureckému vítězství ve válce:

    Ovládnutí vzdušného prostoru

Jednou z hlavních výhod, kterou měl polní maršál Chalífa Haftar, velitel LNA, když dobyl většinu libyjského území, bylo to, že měl své vlastní letectvo, které také dostalo rychlou a výraznou pomoc z UAE a Egypta při realizaci nočních operací. Tato letecká nadvláda zůstala nezpochybnitelná po většinu vývoje libyjského konfliktu a to i během raných fází útoku na Tripolis, to se ale změnilo se vstupem Turecka do konfliktu. Vítězství v ofenzívě u Gharyanu, kteráé se uskutečnila na konci června 2019, bylo prvním hmatatelným projevem nových schopností, které Turecko přineslo vládním jednotkám Národní dohody. V reakci na tuto bolestnou porážku vedoucí k přerušení hlavní zásobovací trasy LNA na frontu, mezinárodní partneři Haftara dodali LNA významnou zásilku protiletadlových zbraní, aby obnovili vzdušnou nadvládu LNA. Nicméně během stagnace frontových linií došly během následujících měsíců průběžné informace o řadě zničení systémů PVO na obou stranách konfliktu a obnovení vzdušné kontroly se pro LNA tak ukázalo jako obtížný cíl.

V posledních týdnech se situace pro libyjskou národní armádu ještě zhoršila, protože Turecko zvýšilo sázky. Během několika posledních měsíců bylo na různých místech v severozápadní Libyi rozmístěno velké množství bojových robotů a protiletadlových systémů, což poškozovalo operační schopnosti LNA do té míry, že GNA v podstatě převzala kontrol vzdušného prostoru nad většinou pobřežních oblastí Tripolitanie.

Pokud se tento trend prosadí jako trvalý a to je to, co chce Turecko více než ochotně dosáhnout, bude mít GNA skvělé zázemí pro postup směrem do vnitrozemí země, protože zásobovací trasy LNA jsou velmi úzké a vedou skrze velké pouštní otevřené prostory, kde jsou snadným cílem pro turecká letadla. 

Vliv ukončení konfliktu v syrské provincii Idlíb na bitvu o Tripolis

Vývoj a řešení turecko-syrského konfliktu v provincii Idlib, ke kterému došlo v únoru a březnu 2020, přímo souvisí s vývojem událostí v libyjském konfliktu. Nyní lze hovořit o třech klíčových prvcích, které přímo souvisejí s Idlíbem a s Tripolis: 

    Použití dronů: Konflikt v Idlíbu znamenal důležitý historický milník v dějinách vojenství. Bylo to poprvé, kdy letectvo složené převážně z dronů provedlo intenzivní útočnou a bombardovací kampaň. Až dosud byly drony (UAV) příležitostně používány pouze při misích na podporu pozemních jednotek a k provádění cílených atentátů. Nové taktika vyvinutá Tureckem a použité v kampani v Idlíbu byla nyní realizována v Libyi a použita k vyvolání trvalého tlaku na libyjskou národní armádu.

    Žoldnéři: Ukončení bojů v Idlíbu, které probíhaly od prosince 2019 umožnilo Turecku přenést velkou skupinu svých žoldáckých spojenců z řad džihádistické syrské opozice do Libye, kde jsou v tuto chvíli pro Ankaru mnohem potřebnější. Tato operace přesunu jednotek FSA do Libye, která probíhá již od září 2019, byla ohrožena postupem syrské armády v regionu a uzavření příměří pod patronací Ruska umožnilo tyto síly uvolnit pro jejich použití v Libyi.

    Načasování: Tento prvek přímo souvisí s předchozím bodem. Musíme zdůraznit, že vytvoření nového status quo v oblasti Idlíbu umožnilo Turecku dosáhnout v Sýrii cenného období klidu, během něhož bude moci zaměřit své úsilí na ovlivnění vývoje libyjského konfliktu.

Zahraniční žoldnéřské jednotky

Nedostatek vojáků byl přetrvávajícím problémem pro všechny frakce libyjského konfliktu. Musíme mít na paměti, že země o rozloze 1 759 540 km/2 má pouze 6,7 milionu obyvatel. Proto se všechny strany musely uchýlit k žoldnéřům najmutých a financovaných jejich mezinárodními partnery. Turecko bylo v této oblasti zvláště aktivní, protože rychle mobilizovalo své žoldnéřské spojence ze Sýrie, aby posílilo postavení GNA v Tripolis. Odhaduje se, že v současné době bylo tureckými charterovými lety přivezeno do Libye více než 7 000 syrských bojovníků, kteří jsou nyní nasazeni přímo na frontových liniích v Tripolis.

Politický oportunismus Turecka

Turecká vláda jedná volněji než mnozí z jejich regionálních soupeřů a využívá především své schopnosti vyjednávat silově s velkými mocnostmi, která pramení jednak z její strategické polohy jak geograficky, tak politicky a jednak z historické zkušenosti. Turecko vždy umně využívalo rozporů a rozdílných zájmů svých oponentů. To Turecku umožnilo být vždy o krok napřed před svými soupeři v regionu, jelikož bylo odvážnější, kdykoli využilo výhod mezinárodní politické situace a kdykoliv použilo vydírací potenciál své země.  Mezinárodněpolitické vydírání se stalo jednou z charakteristických znaků identity a zahraniční politiky vlády Recep Tayip Erdogana a bylo kdykoliv umně použito jako proti USA (Kurdové a SDF) tak proti EU (migranti).

V libyjském případě je velkou výhodou Erdogana vysoká úroveň mezinárodní legitimity vlády Tripolské národní dohody (GNA). Tato politická entita se vynořila z procesu OSN a měla být sice pouze dočasné řešení, ale díky neschopnosti mezinárodního společenství je stále formálně uznávána všemi zeměmi jako legitimní vláda Libye, přestože nemá žádnou politickou validitu a mnoho z těchto zemí upřednostňuje spíše Chalífa Haftara jako vládce Libye. Tato pseudolegitimita GNA umožňuje Turecku jednat s větší svobodou než jeho soupeři, protože má mandát od mezinárodně uznávané vlády země zasahovat do vnitřních záležitostí Libye.

Na druhé straně se toto vše sice jeví na první pohled jako zjevná výhoda nebo přinejmenším jako lepší alternativa než ta, která by mohla být využita jakoukoli jinou zemí, ale na pohled druhý tomu tak není, když se začneme dobře dívat na vývoj GNA a celkovou situaci v zemi. Pak uvidíme, že se jedná o skutečně riskantní sázku ze strany Ankary, protože podporuje slabou zkorumpovanou vládu podporovanou džihádistickými a islamistickými milicemi (které jsou spíše zločinecké kartely než armáda) a která nemá kontrolu nad více než 90% země. Navzdory všemu se Erdoganova vláda rozhodla učinit tuto sázku a zdá se více než pravděpodobné, že bude sklízet značné plody, pokud nakonec vyhraje v této severoafrické zemi.

Nejasná je nyní pozice Ruska. Je zcela zřejmé, že dohoda s Moskvou umožnila Turecku realizaci nové ofenzívy v Libyi. Některé informace naznačovaly, že právě letecká základna Al-Watiya byla sídlem ruské žoldnéřské organizace, tzv. skupiny Wagner. O zapojení ruských jednotek či žoldnéřů, a dokonce i zbraní nejsou nyní dostupné žádné informace. Ruské zbraně dodané LNA v poslední době jsou zbraně dodané třetími stranami ze svých bývalých zásob. Vše naznačuje, že Moskva doslova dala Erdoganovi volnou ruku v Libyi výměnou za klid v syrské provincii Idlíb.

Jak budou partneři Chalífy Haftara reagovat na tento vývoj událostí? Zvýší sázky a zvýší svůj podíl v tomto konfliktu, aby zabránili Turecku v prosazování jeho strategie? Zasáhne třetí aktér, aby vyvážil rovnováhu nebo ji zvrátil ve prospěch Haftara? Nebo vsadí na pokus o zadržení Turecka hledáním nového status quo, zatímco se bude čekat, jak se celá situace vyvine?

Komentuj
(Visited 94 times, 1 visits today)