Dvě zajímavé analýzy byly zveřejněny v izraelském deníku Jerusalem Post. Obě se víceméně týkají situace v Sýrii, která je pro Izrael klíčová.
První analýza narušuje současný většinový izraelský názor, že bezpečnostní síly mají postupovat vůči syrskému režimu a zejména jeho íránských spojenců stále tvrději. Je nazvaná „IDF houpe lodí až příliš silně v Sýrii“. Jejím autorem je bývalý vysoký důstojník vojenského zpravodajství IDF plukovník Šmuel Even. Even tvrdí, že současná strategie IDF zvyšování útoků vůči íránským silám v Sýrii nemůže být úspěšná, tedy v žádném případě neodradí Írán od konfrontace s Izraelem či dokonce k odchodu republikánských gard ze Sýrie. Naopak zpravodajský důstojník varuje, že toto donutí Írán pouze k tomu, že začne postupovat více utajeně, a tedy více nebezpečněji pro Izrael.
To je i náš názor. Nejlépe lze dokumentovat neúspěch přímé konfrontace na současné situaci v Sýrii. Izrael byl jedním z aktérů, který podporoval tzv. opoziční síly proti režimu Bašára Asada. Podporováni byli zejména sunitští islámští radikálové a džihádisti, kteří sice dočasně přijali rádi izraelskou podporu, ale to nijak nezměnilo jejich zarytou nenávist právě vůči Izraeli. Výsledek známe, džihádistickým silám se sice téměř podařilo syrský režim zničit, ale v konečném zúčtování režim vyšel ze střetu vítězně, upevněn a velké množství radikálních skupin včetně palestinských frakcí, Hamásu či íránských jednotek získalo obrovské bojové zkušenosti a výzbroj a stali se tak mnohonásobně nebezpečnější pro izraelské zájmy. Nelze sice přesně vidět alternativní budoucnost ale je možné pochybovat, že by i v případě vítězství tzv. opozice v Sýrii byl nový režim založený na radikálním islamismu nějak dlouhodobě přátelský vůči židovskému sousedovi.
IDF plukovník Šmuel Even dále tvrdí, že jediná šance pro Izrael k tomu, jak donutit Írán kompletně opustit svůj plán na otevření nové fronty proti Izraeli v Sýrii je za pomoci diplomacie v kombinované spolupráci s USA a Ruskem. S tím taktéž souhlasíme, dlouhodobě jak USA, tak i Rusko mají společný zájem, a to minimalizovat vliv Íránu v Sýrii. Rusko navíc může ovlivnit režim Bašára Asada, který v současnosti už též nepotřebuje íránskou pomoc.
Historický precedent zde existuje ve vztazích Izraele a Egypta. Bývalí zarytí nepřátelé nyní spolupracují nejen v ekonomické oblasti ale i ve vojenské, když například Izraelské letectvo poskytuje vítanou podporu egyptské armádě na Sinaji v boji proti IS.
Druhý článek se týká pokryteckého vztahu Západu ke Kurdům. A taktéž souvisí se situací v Sýrii a Iráku, neboť autor Seth Frantzman mimo jiné ukazuje na promarněnou šanci, jak z kurdských oblastí mohlo být vytvořeno nárazníkové pásmo, které mohlo izolovat Írán a zabránit tak nárůstu jeho vlivu v obou zemích.
Autor vysvětluje západní pokrytectví vůči Kurdům koloniální minulostí, neochotou přiznat chyby a otevřené preferenci totalitních režimů, které jsou ze západního pohledu stabilnější než různé demokracie.
Dle nás ovšem takto nelze vysvětlit pokrytectví jak západní politické reprezentace, tak i médií, které na jedné straně podporují pochybné národnostní hnutí jako je Kosovo, Rohingové v Maynmaru či ujgurské menšiny v Číně zatímco vůči Kurdům jsou minimálně slepí či mnohdy až nepřátelští. Svoji roli budou mít též peníze bohatých ropných států, které ovlivňují velkou část západních médií a tím i politiku. Seth Frantzman též hovoří o tom, jak zejména USA dlouhodobě ignorují či přímo podporují turecký útlak své kurdské populace výměnou za „spojenectví“ Turecka v NATO.
Na závěr ovšem autor taktéž viní samotné Kurdy, kteří sami nedokázali využít historické šance, protože prostě nevědí, kam patří.
