K výročí německé okupace okleštěného zbytku Československa se věnuje dostatečné množství médií. My bychom se rádi krátce zastavili u opomínaných ekonomických okolností německé okupace Českých zemí. Ekonomické vykořisťování patří k základům každé okupace a přirozeně patřilo i v roce 1939. Jeden z prvních kroků ekonomického podřízení bylo administrativní stanovení směnného kurzu říšské Marky a Koruny – za jednu (1) Marku dostal německý okupant deset (10) Korun. V této souvislosti je zajímavé, že stejný kurz zvolil i SSSR po okupaci v roce 1968 – za jeden rubl se dostalo tehdy také deset korun (po uvolnění kurzové fixace po roce 1990 ihned rubl spadl na kurz 3 Kčs a pak nadále klesal, což tehdy potěšilo československé turisty v SSSR). S tím bylo spojeno též zvýšení zlatého obsahu koruny na 35,8423 mg zlata, což z hlediska zahraničního obchodu znamenalo nepříznivou revalvaci vůči ostatním měnám. Nadhodnocení říšské marky vůči koruně činilo podle různých odhadů 35-60 % (MF, 1946, s. 72). Na základě odhadů podle parity kupní síly se odpovídající kurz pohyboval mezi 6 až 7 korunami za říšskou marku.
Každopádně umělý kurz byl nastaven k vykořisťování hospodářských zdrojů Protektorátu a potěšil v první řadě německé vojáky – ti byli ihned po příchodu do českých zemích mile potěšeni svojí kupní sílou a dostatkem zboží. Německá moc se soustředila na to, aby se neopakovaly podobné „propagandisticky“ nemilé události, které provázely okupaci sudetoněmeckých oblastí na podzim roku 1938. Jak se dočteme v různých materiálech z té doby a například v knize renomovaného historika Václava Kurala s spol. „Sudety pod hákovým křížem“, tehdy byla sudetoněmecká města doslova zaplavena nakupujícími říšskými Němci, kteří využívali umělého kurzu Marky a zejména dostatek v Říši nesehnatelného zboží. Třetí říše tehdy již čelila ekonomickým problémům vyplývajícím z direktivního korporativně-socialistického hospodářského systému a mnoho druhů zboží a zemědělských výrobků patřilo k nedostatkovým komoditám, ale Československo mělo tohoto zboží v prvních dnech okupace stále ještě dostatek. Tyto nákupní nájezdy vyvolaly podivení zejména mezi sudetskými Němci, kteří předpokládali, že jim Hitler přinese prosperitu. Znepokojení sudetských Němců sledujících, jak jejich říšští soukmenovci vykupují masivně jejich obchody vyvolalo reakci stranických orgánů, které ihned provedly opatření k zamezení těchto zájezdů.

Běžný obrázek v Praze 1939


Nařízení říšského zmocněnce pro čtyřletku, jímž se směnný kurz oficiálně stanovil na 1 koruna = 10 feniků, bylo publikováno až 23. března 1939 (s účinností od 22. března). Šlo tak ještě o slabší kurz, než který byl stanoven 10. října 1938 v odstoupeném pohraničí. Tím byla fakticky vytvořena měnová unie mezi Protektorátem a Třetí říší, jako základ pro postupné začlenění do říšské ekonomiky. Nicméně nařízení české protektorátní vlády, jímž byla hodnota koruny definována jako 1/10 říšské marky bylo vydáno až o rok a půl později.
Vykupování českého zboží a umělý kurz říšské Marky vyvolal přirozeně tlak na zvyšování cen, na což přirozeně německý národně-socialistický režim měl recept kupodivu stejný jako jiné socialistické a direktivní režimy i mnohem později (viz např. Venezuela) – byl vydán zákaz zvyšování cen. Vedle zvýhodněného kurzu vůči koruně se nacistické Německo těšilo ještě další výhodě, a to nižší cenové hladině v Protektorátu ve srovnání s Říší. Pro kontrolu tvorby cen a pro dohled nad cenami byl v Protektorátu zřízen Národní úřad cenový. Na základě nařízení předsedy protektorátní vlády č. 176/1939 Sb. Bylo zakázáno bez jeho povolení zvyšovat ceny zboží a všech druhů služeb nad stav k 20. 6. 1939. Přestupky proti tomuto nařízení měly být trestány pokutou do 1 mil. korun, podle zpřísněného vládního nařízení č. 189/1940 Sb. pak pokutou do 3 mil. korun, nebo vězením do jednoho roku. I přesto se oproti březnu 1939, kde již byl zahrnutý růst velkoobchodních cen o 5-6 % vůči srpnu 1938, zvýšil v Protektorátu index velkoobchodních cen zhruba o 60 %, index dělnických životních nákladů vzrostl o 63 % a index stavebních nákladů o 63 % (MF, 1946,s. 73).


Zajímavá byla situace v bankovní sféře. Ihned po okupaci byl Němci dosazen do vedení Národní banky pro Čechy a Moravu (tak byla podle vl. nař. 96/1939 Sb. přejmenována Československá centrální banka) zvláštní zmocněnec Německé říšské banky, a to prakticky s absolutní pravomocí generálního ředitele. Základním zájmem Německa bylo samozřejmě československé zlato a devizové rezervy, které říše potřebovala pro svůj zbrojní průmysl. Nový německý zmocněnec u NB tak okamžitě již 18. března 1939 vydal příkaz Bance pro mezinárodní platby v Basileji (kde mělo Československo část zlatých rezerv uloženo) k převedení 23,1 tuny zlata z rezerv Národní banky uložených u Bank of England na pobočku Říšské banky v Londýně. Příkaz, který byl datovaný 18. 3. 1939 a byl realizován o necelý týden později převodem 23,087 tun zlata, byl ve své době, a dodnes je, zarážející z hlediska jeho oprávněnosti. Československo toto zlato v podstatě nikdy zpět nedostalo, neboť i když spojenci následně nacistické zlato zajistili, nikdy již nebylo vráceno v plné výši. Lze tedy říci, že spojenci Československa nejenom, že ho zradili přijetím Mnichovské dohody a následným odmítnutím plnit garance zbytku území okleštěné republiky, ke kterým se zavázali, ale ještě aktivně pomohli Hitlerovi ukrást naše zlaté rezervy.
V této souvislosti jsou zajímavé vzpomínky Ulricha von Hassel, bývalého německého velvyslance v Itálii, pak předního člena protihitlerovské opozice popraveného 8. září 1944, který si do deníku zapsal, že 17. března 1940 byl na večeři u Chvalkovských (František Chvalkovský – “vyslanec” protektorátu v Berlíně):
Večer u Chvalkovských. Sotva jsme se pozdravili a hned začal popisovat události vedoucí k 15. březnu 1939 a průběh toho dne. Je pochopitelně velmi rozrušený a plný touhy vysvětlit své chování během té doby. Byl přesný a zdálo se mi, že i objektivní ve svém výkladu. Pozice, do které Hitler Háchu a Chvalkovského postavil za odměnu za politiku podporující spolupráci s Německem je, řečeno oblíbeným Hitlerovým výrazem, “historicky unikátní”. Byla to brutální akce, která nebyla vynucena ani politickou nezbytností ani nějakými dalekosáhlými úvahami. Zeptal jsem se pak Chvalkovského, jak vidí budoucnost. V této souvislosti samozřejmě nesmíme zapomínat, že jeho budoucnost je na hypotéku, v případě německé porážky ho pověsí. Nicméně mě zaujalo, že podle jeho názoru by věci mohly být uspořádány velice jednoduše – stačilo by jen ustoupit v otázce cti. Československo by si ponechalo své jméno a postavení formálně nezávislého státu a mělo by volnou ruku v uspořádání svých domácích záležitostí. Poté by se bezesporu samo vojensky a ekonomicky zařadilo do rámce Říše.
Chvalkovský mi vyprávěl dva pozoruhodné příběhy: Německá jednotka, která pochodovala 15. března do Prahy dorazila k mostu, kde se shromáždil dav rozvášněných lidí. Tvrdili, že se raději nechají zastřelit, než aby Němce nechali projít a začali zpívat českou národní hymnu. Nato německý velitel rozkázal: Pozor! K poctě zbraň! Tímto slušným a zároveň chytrým jednáním přiměl dav k rozchodu.
Druhý příběh: Ministr zahraničních věcí Chvalkovský šel se svou ženou jednoho večera po ulici v Praze. Jako obvykle spolu mluvili francouzsky, protože není Češka. Náhle k nim přistoupil nějaký student a plivl na ně. Tak velká byla nenávist k Francouzům a Angličanům kvůli jejich zradě Československa.
Ale to je již jiný příběh.

Komentuj
(Visited 76 times, 1 visits today)