Dnes si komunisté připomínají výročí jejich tzv. slavného vítězství pracujícího lidu. Jak k tomu došlo a kdo byli aktéři a kdo co řekl se dočteme v dobré historické literatuře. Zdůrazňuji dobré, protože běžně dostupnému popisu událostí chybí souvislosti a je postižen nánosem balastu ať už z tzv. levé či pravé strany. Nebudu tedy psát historické pojednání, ale spíše bych se chtěl zamyslet nad souvislostmi a podobností s dneškem, neboť se zdá, že jsme se nepoučili.
Bolševické pojetí Února 48 znají všichni starší 25 let a jeho vybájené znění je asi takové: vzbouřený lid pod vedení Klementa Gottwalda odebral moc z rukou zkorumpovaných buržoustů a předal ho sám sobě. Pojetí současně rozšířené je zase obrácené: hloupý lid se nechal zblbnout, odebral moc ušlechtilým demokratickým vůdcům pod vedením prezidenta osvoboditele Eduarda Beneše a zvolil totalitu. Oba výklady jsou tendenční a nahrávají snaze si celou eskapádu zopakovat.
Současní glosátoři pak pod vlivem aktuální prezentace únorových událostí roku 48 navíc varují: „vidíte co se pak stalo….. nedávejte moc lidu,…..žádnou moc velkou demokracii….jen žádné referendum…… lidé jsou hloupí….. vidíte kam to pak vede…. je třeba dát moc jen těm nejlepším“. Argumentují, že lidé dali nejvíce hlasů ve volbách v roce 1946 komunistům a tím to vše začalo. Je to velice zkreslené vysvětlení navíc zcela pohrdající demokratickým systém, právě tak jak to dělali komunisté. Například v posledních prvorepublikových volbách získala nejvíce hlasů Sudetoněmecká strana a neznamenalo to přerod republiky v nacistický stát, byť se ta strana již v této době velice blížila NSDAP. Taktéž výše uvedený výklad zcela zamlčuje fakt, že lid byl jednáním komunistů počátkem roku 1948 rozčarován a volební preference KSČ již v roce 1947 strmě padaly a bylo zřejmé, že by své prvenství pravděpodobně ve volbách neobhájili. Tedy demokratický systém by pravděpodobně zafungoval, pokud by mu to bylo umožněno.
Pokles preferencí KSČ byl taktéž hlavní příčinou vládní krize v únoru 48. Nekomunistické strany se oprávněně domnívaly, že volby na jaře 48 by znamenaly odchod komunistů do opozice a podobný názor mělo i moskevské analytické oddělení NKVD, které na základě tohoto začalo připravovat variantu ozbrojeného převratu. Podnícen další krizí vlády ohledně stavu SNB byl nekomunistickými představiteli připraven plán, kdy po odstoupení většiny ministrů prezident Beneš sestaví úřednický kabinet bez komunistických představitelů, který stabilizuje do voleb politickou scénu.
Scénář tehdy spoléhal na prezidenta a jeho značné pravomoci, tedy sestavit nový kabinet bez komunistů, vyhlásit předčasné volby či demisi odmítnout. Klíčem bylo získání nadpoloviční většiny ministrů k odstoupení nutných k rozpuštění vlády. Zde je kámen úrazu, ministrů se odhodlalo odstoupit, jak známo, pouze 12 z 26, což nestačilo na rozpuštění vlády a věc zůstala na rozhodnutí jediného člověka, stárnoucího prezidenta Beneše. Sociální demokracie byla zcela pod vlivem komunistů, ale co je pro mne nejvíce nepochopitelné, je čin ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, syna prvního prezidenta republiky, který se zcela alibisticky zašil s tím, že má nějakou rýmičku, aby nemusel nést v této historické chvíli odpovědnost za své rozhodnutí. To že se k demisi nepřipojil ani Jan Masaryk mělo nekomunistické ministry varovat, přesto naprosto alibisticky přehodili odpovědnost za rozhodování na prezidenta Beneše, který již jednou zcela fatálně selhal při obraně zájmů státu.
Beneš rozhodl tak jak rozhodl a je celkem jedno, jestli na něho byl vyvíjen nějaký nátlak. Politická nekomunistická garnitura si musela být vědoma faktu, že Beneš nátlak neustojí, neboť kdo se jednou zlomí, toho je možné lámat pořád. Toho si byl ostatně vědom i Gottwald, který tuto charakterovou slabost prezidenta na pokyn Moskvy pečlivě a umně využíval.
Nelze ale vše házet na Beneše, byť svým lavírováním a nechutně nepevným postojem (sliboval, že demisi nepřijme, a když viděl, co se stalo, tvrdil, že nic nikomu neslíbil) nese velký díl odpovědnosti. Největší díl vinny však nesou vrcholní nekomunističtí představitelé, kteří se snažili svým jednáním přenést odpovědnost na jednoho člověka a já se domnívám, že se prostě nechtěli sami otevřeně exponovat proti mocným komunistům, ale chtěli jen později shrábnout smetánku v nově jmenované úřednické vládě. To jen dokresluje zbabělý čin Jana Masaryka, který se nejen neodvážil ani demisi podat ale dokonce přijal ministerské křeslo v komunistické vládě. Proto se domnívám, že opravdu spáchal sebevraždu, až mu došlo, na čem se podílí.
Tedy ačkoliv komunisté mobilizovali síly a v ulicích řádila soldateska lidových milicí (vytvořených po vzoru nacistických SA), nebyl Únor 48 akcí většiny obyvatelstva. Byl to kabinetní převrat v režii naprosto neschopných politiků, kteří nebyli ochotni nést kůži na trh a odpovědnost za své činy házeli jeden na druhého (jak příznačné pro dnešní dobu). Stejně jako v roce 1938 se v roce 1948 nekomunistická tzv. elita národa domnívala, že nečinností si mohou zachránit postavení a majetky a stejně jako dříve někteří z nich přišli i o svůj život.
Nicméně únor 48 byl stále pouze kabinetní převrat který by mohl být napraven, pokud by došlo k demokratickým volbám. Přerod oslabené demokracie v totalitní stát byl dokončen až přijetím nové socialistické ústavy, která na dalších 40 let zakotvila roli jedné strany a omezila demokratické volby. Nová komunisty navržená ústava byla během dvou měsíců urychleně dokončena, 14. dubna schválena Ústředním akčním výborem Národní fronty a parlamentem schválena jednomyslně 9. května. Prezident republiky Edvard Beneš ji sice nepodepsal a abdikoval, ale to nebránilo jejímu uvedení v platnost.
Novou ústavu, která dotvrdila přerod státu v totalitní diktaturu schválili všichni poslanci jednohlasně na slavnostním zasedání parlamentu. ANO VÁŽENÍ, KOMUNISTICKOU TOTALITU NEZAVEDLI OBČANÉ ALE POSLANCI A TO VČETNĚ TĚCH NEKOMUNISTICKÝCH A TZV. DEMOKRATICKÝCH.
A v čem je to podobenství pro přítomnost? Ten typ politiků, kteří přinesli neštěstí v roce 38 a 48 je tu zde znova. Vládnou nám lidé bez charakterové pevnosti, bez jasného politického názoru, schopní fungovat v jakékoliv straně a v jakékoliv vládě a s kýmkoliv. Tito politici se snaží vytvořit atmosféru nenávisti tvrzením, že za problémy může lid, který hlasoval jinak, než si představovali. Tito politici se snaží omezit demokracii a omezit účast občanů na moci tvrzením, že občané jsou hloupí a rozhodování má být vyhrazeno pouze jim. Vládnou nám bezpáteřní kariérní politici, jejichž jediná znalost je fungování zákulisních čachrů a kteří, pokud nastane obdobná situace jako v roce 48, opět budou podávat demise v bláhové naději, že za ně rozhodne v kritické chvíli někdo jiný, a nakonec budou hlasovat pro jakýkoliv totalitní režim v naději, že jim ponechá jejich prebendy.
Text zveřejněn se souhlasem autora.

Komentuj
(Visited 17 times, 1 visits today)