Hamid Karzai, bývalý prezident Afghánistánu (sám bývalý umírněný člen Talibánu), založil v roce 2010 Vysokou radu míru (HPC), aby usnadnil přímé mírové rozhovory s umírněnými složkami Talibánu. HPC kontaktovala různé skupiny v rámci Talibánu, které byly nakonec nazvány jako afghánský Talibán. Úsilí které vyvinul Hamid Karzai skončilo založením kanceláře Talibánu v Kataru, jejíž cílem bylo zahájit přímé vyjednávání s tzv. afghánským Talibánem. Afghánská vláda odstoupila z přímých rozhovorů s Talibánem poté, co se kancelář Talibánu v Kataru přeměnila na oficiální velvyslanectví „Islámského Emirátu“ s bílou státní vlajkou.
V červenci 2015 vůdce skupiny Mulláh Mohammad Omar (setkal se s Ronaldem Reganem v Bílém domě v roce 1983) podpořil mírové rozhovory s vládou Afghánistánu a nazval jednání jako legitimní způsob ukončení zahraniční invaze v Afghánistánu. Po jeho smrti nastoupil Mulláh Mansoor a Talibán odmítl pokračovat v mírových rozhovorech. Pokusy pokračovat v rozhovorech nedosáhly žádných podstatných výsledků a Talibán rozpoutal řadu násilností tím, že začal útočit na města a dopravní cesty. Při ofenzívě v roce 2015 Talibán obsadil hlavní město strategické severní provincie Kunduz, což byl první velký úspěch od jeho porážky v roce 2001. Provincii Kunduz celkově dobyl v roce 2016 a nedávno v srpnu 2018 koordinoval těžký útok na strategickou provincii Ghazni. Nicméně Talibán zdá se má minimálně zájem o mírové rozhovory a jednání. Skupina odmítá příměří s vládou Afghánistánu a místo toho trvá na přímých rozhovorech se Spojenými státy.
Existují složité paradoxy mírového procesu v Afghánistánu, které podkopávají úspěch tohoto jednání.
Za prvé, mnoho afghánských činitelů zdůrazňuje, že Talibán není nezávislá ozbrojená skupina schopná samostatného jednání s afghánskou vládou. Talibán podporují různé okolní státy, zejména Pákistán a Írán; oba hlavními hráči ve válce v Afghánistánu. V roce 2016 navštívil vůdce skupiny Mulláh Mansoor Írán a při překročení hranice z Pákistánu byl zabit řízenou střelou amerického drónu.
Íránská podpora Talibánu je odůvodněna třemi hlavními cíli: boj proti Islámskému Státu Chorásán, zvyšování nákladů americké nejdelší války a kontrola nad vodními zdroji Afghánistánu. Podle informací Írán poskytuje Talibánu ruční zbraně a výstroj jako jsou útočné pušky Ak-47 a umožňuje finanční transakce v blízkých příhraničních oblastech. V srpnu roku 2018 se vzdal Mulláh Abdul Ghaffar Tufan, velitel Talibánu a obvinil Írán, Rusko a Čínu z pomoci skupině a potvrdil, že tyto země Talibán požádal o ničení škol, mešit, silnic a znemožnění rozvojových projektů. Čínská podpora Talibánu je však obtížně prokazatelná.
Za druhé, politická a strategická podpora ze strany Pákistánu se datuje od vzestupu Talibánu během občanských válek v Afghánistánu v roce 1990. Pákistán vytvořil Talibán s podporou islámských států z oblasti Perského zálivu. Vnitřní zpravodajská služba (ISI) vyškolila bojovníky Talibánu, které v roce 1996 svrhly vládu mudžáhidů. Podle Petra Thomsena, bývalého amerického vyslance v Afghánistánu, Islamabád stále používá Talibán k tomu, aby prosazoval své zájmy v tomto regionu. Mluvčí ministerstva vnitra potvrdil, že dokonce pákistánské vojenské jednotky měly být zapojeny do koordinovaného útoku na Ghazni letošního srpna a Pákistán údajně poskytl Talibánu veškerou potřebnou pomoc. Od roku 2014 se uskutečnilo několik návštěv na nejvyšší úrovni mezi Afghánistánem a Pákistánem ale zcela bezvýsledně.
Zkušenosti z minulosti naznačují, že mírová jednání mezi vládou a skupinou Talibánu se mohou uskutečnit ale uspokojení nároků všech hráčů v tomto multidimenzionálním konfliktu bude velmi časově náročné, což ohrožuje i v minulosti dosažené úspěchy v Afghánistánu. Zajištění udržitelného míru v Afghánistánu bude komplikované a bude vyžadovat silnou národní vládu, národní, regionální a celosvětový konsenzus s porážkou Talibánu na bojišti a vytvoření udržitelné pracovní multidimenzionální zahraniční politiky.
