Volně vyprávěný příběh manželky vojáka syrských rebelů FSA popisující příběh její rodiny po přestěhování do okupovaného Afrinu, kde její manžel obdržel Kurdům zkonfiskovaný, plně vybavený dům. Příběh popisuje nepřátelské přijetí byť rodina obdržela luxusně zařízený dům. Zajímavé též je, že manžel, zřejmě voják FSA dříve sloužil u Islámského Státu v Rakkce.
Když se můj manžel vrátil z více než dvou týdenní vojenské služby v oblasti Afrinu, byl vyčerpaný. Ani mně ani děti nevnímal. Jen jedl a spal. Nechtěla jsem ho obtěžovat, protože jsem věděla, že jeho práce na bezpečnostním kontrolním stanovišti je těžká. Seděla jsem tam a dívala se na něj. Vypadal tak unavený, jako kdyby pracoval 100 let. Nechtěla jsem ho rušit, takže jsme s dětmi opustili pokoj.
Spal až do následujícího dne. Ráno se probudil, cítil se energičtější a tak jsem se ho zeptala, proč byl tak unavený. Řekl mi, že už mnoho nocí nespal a během této cesty hodně trpěl a pak se omluvil, šel k dětem, objal je a políbil je s úsměvem na tváři. Celý den strávil vyprávěním o své práci a životě v Afrinu kam byl vyslán. Říkal, že by nás chtěl vzít s sebou, abychom vedli klidný život bez bojových letounů a války. Říkal, že už nemůže jezdit pořád tam a zpátky, být pryč 15 dní a pak se vrátit domů. Kdybychom byli s ním, alespoň by věděl, že jsme v bezpečí a jakmile dokončí svoji službu, mohl by se vrátit domů ke své ženě a dětem.
Začala jsem přemýšlet o žádosti svého manžela a zvažovala, zda bychom s ním měli jet. Již dříve jsme ho následovali do oblasti al-Rakka a hned jsem přemýšlela, zda bychom opakovali stejný scénář, život mezi cizinci a s Islámským státem. Když jsem si vzpomněla na minulou zkušenost, rozhodla jsem se vše odmítnout. Po mnoha hádkách s mým manželem jsem ale neměla jinou možnost než ho poslechnout a jít.
Můj manžel mi řekl, abych nechala všechno v Idlíbu a vzala si jen svoje oblečení. Říkal, že mnoho domů v Afrinu bylo získáno jednotkami FSA a tak bychom tam mohli spokojeně žít v kompletně zařízeném domě. Nebyla jsem s tímto nápadem spokojená ale neměla jsem jinou možnost než mlčet a přijmout svůj osud.
Po dlouhé a vyčerpávající cestě jsme konečně dorazili do Afrinu do města Jindires. Podivný název města mne zaujal. Poté, co jsem se na to zeptala, bylo mi řečeno, že jméno pochází od římského velitele jménem Ires, který v této oblasti založil kdysi vojenský tábor. Postupem času se město stalo známé jako Jind Ires tedy „Iresovi vojáci“ v arabštině a ve městě je stále možné vidět některé římské zříceniny.
Můj manžel šel ke své jednotce a jeden z jeho soudruhů nás přivedl do malého opuštěného domu v sousedství, kde jsme mohli zůstat, dokud nezískáme trvalé ubytování. V Jindires bylo mnoho domů ale většina již byla obývána lidmi z Damašku, konkrétně z východní Ghouty kteří sem přišli poté, co je režim donutil opustit syrskou metropoli. Vstoupila jsem do temné místnosti bez oken a přirozeného světla. Nejprve jsem si myslela, že je to skládka, protože místnost byla velmi špinavá a plná prázdných pytlů. Sedla jsem na podlahu a podívala se na svého manžela. Jak jsi nás sem mohl přivést, pomyslela jsem si. Kolik toho musím vytrpět, než mně dovolíš žít v klidu se svými dětmi? Tyto otázky zůstaly nevyslovené.
Po několika dnech strádání v této špinavé místnosti jsme se přestěhovali do zařízeného domu v Jindires. Byla jsem mnohem šťastnější v tomto krásném domě, který můj manžel dostal přidělen. Ovšem již o pár dní později jsem si všimla obtížných životních podmínek kolem nás. Tady byl zvuk bombardování a sirén ještě hlasitější než nálety v našem předchozím domově. Život zde byl zcela odlišný od toho na co jsme byli zvyklí doma. Z kurdského hlediska jsme pro ně byli okupanti a agresoři kteří napadli jejich zemi, tak jak by k nám mohli být přátelští? Cítila jsem, že se na nás dívají.
Tato celá oblast nebyla bezpečná. Několikrát, když jsem byla s dětmi sama, slyšela jsem jak někdo buší na dveře. Cítila jsem, že tam někdo je ale nikdo nikdy neodpověděl, když jsem volala kdo tam je. Bála jsme se o své děti a o svou vlastní bezpečnost. Neznala jsem vůbec nikoho v okolí a můj manžel trávil většinu času mimo domov.
Jednou v noci po návratu mého manžela jsem mu řekla, co se děje a že to nebylo poprvé. Řekla jsem mu, že od chvíle, co jsme se přestěhovali do tohoto domu, tak cítím, že nás někdo neustále sleduje. Můj manžel byl znepokojen ale ujistil mně, že se o tento problém postará a nechá dům sledovat. Můj manžel pak sledoval dům, ale nikoho nikdy neviděl.
Po dlouhých diskuzích jsme s já se můj manžel rozhodli vrátit zpět se do našeho města. Jindires bylo pro nás spíše jako vězení než domov. Byla jsem velmi ráda, že jsme odešli z Afrinu a vrátili se domů. Nikdy již neopustím své rodné město, bez ohledu na to, jak moc se můj manžel a já v této věci neshodneme. Dokonce i když to povede k mému rozvodu, již nikdy neopustím své město.
Doha Abbás je 40 letá žena v domácnosti a matka z pěti dětí ze syrské provincie Idlíb.
