Jsme v Novém roce a blíží se smutné výročí jednoho roku zahájení války na Ukrajině. Jaká je prognóza tohoto konfliktu pro tento rok? Co můžeme očekávat? Jsou naděje mnohých jen propaganda nebo se v tomto roce dočkáme konce války? Pojďme se pokusit o prognózu bez emocionálních či zavádějících a propagandistických gest.

Především chceme upozornit, že si nenárokujeme jedinou pravdu, jak již vývoj ukázal, cokoliv předpovídat je velmi náročné a naprostá většina odborníků včetně vysoce placených profesionálů nedokázala předpovědět ani ruský útok, ani ruské selhání či úspěšnou ukrajinskou obranu a v podstatě nikdo nepředpověděl ani lokální vývoj na bojišti. Mnoho tzv, předpovědí je silně poznamenáno vírou pisatelů v to či onu stranu a značně ovlivněno propagandistickými informaci jedné ze stran.

Domníváme se, že především nikdo si v tuto dobu minulý rok nepředstavoval, že konflikt uvázne v opotřebovací válce, která bude více než manévrový konflikt 2. světové války připomínat tu 1. sv. válku se ztrátami, které v době psaní tohoto článku přesáhly pravděpodobně více než 300 tisíc. Nečekala to v první řadě Moskva, která očekávala moderní konflikt s rychlým rozpadem ukrajinské státní moci – Rusové mohou říci slovy bývalého prezidenta Černomyrdina „chtěli jsme to udělat dobře ale dopadlo to jako vždy“.

Vojenská situace je dostatečně známa z našich map a nebudeme se jí v tomto textu důkladněji zabývat. Osvobození velké části charkovské oblasti s městy Izum, Kupjaňsk a Volčansk ukrajinskými vojsky v září, stejně jako obsazení pravobřežní části chersonské oblasti se samotným Chersonem v listopadu znamenalo, že západní veřejné mínění stejně jako ukrajinská společnost s rostoucí jistotou očekávala brzké vítězství Ukrajiny ve válce s Ruskem. Bohužel navzdory zmíněným úspěchům Ukrajiny, která znovu získala více než polovinu svého území obsazeného Rusko od počátku únorové invaze, je konec války v blízké budoucnosti nepravděpodobný. Osvobození oblastí východně od Dněpru zůstává pro ukrajinskou armádu těžkým úkolem v nedohlednu.

Důvodem je nejen loňská mobilizace více než 300 tisíc záložáků v Rusku (a potencionálně další mobilizace letos), postupné posilování výroby zbraní a střeliva ruskými továrnami ale také postupné získávání bojových zkušeností oběma stranami konfliktu. Co bylo důležité je, že ukrajinská vítězství ovlivnila představitele západních zemí a přiměla je k posílení vojenské, zpravodajské a logistické podpory Kyjeva. Ta dosáhla úrovně dostatečné pro pokračování efektivních obranných operací i omezených útočných operací ale sotva může však stačit k provedení operací zaměřených na osvobození celé oblasti okupované Ruskem. Přesto Kyjev a Washington neskrývají, že konečným cílem má být úplné osvobození ukrajinského území. Naděje jak Ukrajinců, tak Západu jsou živeny prokazatelnou ruskou neschopností splnit své operační cíle během celého roku 2022 více než realitou a mnoho naivních politiků se již vidí, jak pochodují na Rudém náměstí v Moskvě či vyjednávají s pokořeným Ruskem. Těch málo hlasů, kteří nesměle naznačují, že se tak trochu opakuje situace v letech 1939-41, kdy debakl Rudé armády ve válce s mnohem slabším Finskem změnil názory pesimistických generálů Wehrmachtu a přesvědčil je, že porážka SSSR je reálná a prakticky za rohem, tak ti jsou ve veřejném prostoru ihned utlučeni.

Západní podpora Ukrajiny začala nyní prokazatelně narážet na aktuální možnosti vojenského průmyslu, který byl zejména politiky levého spektra především v Evropě v minulých letech spolehlivě zdevastován.

Tabulkové počty tanků, které jsou dle přesvědčení Ukrajinců a jejich podporovatelů k dispozici, a pouze neochota Berlína je drží v garážích, se ukazují jako naprosto nesmyslné.

V mnoha zemích zejména v Evropě nyní nejen Ministři obrany procitají z růžového snu, aby se ocitli v nepěkné realitě, kdy chybí nejen výzbroj, ale není ani průmyslově-ekonomické zázemí, které by mohlo v reálném čase několika pár let situaci napravit.

Tomu samozřejmě nepomáhá ani fakt, že naprostá většina politiků zejména v EU stále žije v nějaké jiné realitě a snad z primitivní hlouposti, snad z hloupé setrvačnosti schvalují další a další zákona a nařízení, které dále likvidují zejména těžký průmysl nutný k válečné výrobě.

Je tedy zřejmé, že v tomto roce narazí podpora Ukrajiny ze strany Západu na své limity. Pokud bude chtít Západ poskytnout Kyjevu vojenskou výzbroj nutnou k reálné ofenzívě, bude muset sáhnout do stavu svých armád anebo se přímo zapojit do konfliktu.

To může být i cíl Moskvy – v zimě maximálně vyčerpat ukrajinské síly pozičními operacemi, na jaře zahájit vlastní úder na základě mobilizovaných vojáků, který nakonec donutí Kyjev vyjednávat o míru. Problém z pohledu Ruska je ale v tom, že Ukrajinci jsou si této hrozby vědomi a chtějí zabránit ruským akcím, pravděpodobně během jara plánují vlastní útočnou operaci s cílem rozbít ruskou armádu a válku ukončit dne výhodné podmínky.

Možnosti obou stran k ofenzívní akci je nyní těžké předpovídat – jediné co je stoprocentní je, že nějaká přijde. Ze strany Moskvy se očekává ofenzíva v několika směrech, její sílu těžko odhadovat. Mluví se o útoku v sumské oblasti, v charkovské oblasti a dokonce z Běloruska směrem na jih s cílem přetnout Ukrajinu. Nějaké operaci z Běloruska napovídá i aktuální dění a přesuny ruských vojsk v zemi, může jít o klamnou operaci s cílem upoutat část ukrajinských sil či o reálnou ofenzívu.

Rusko se nepochybně poučilo a nechce se pustit do nějaké větší operace, kde by hrozil stejný debakl jako v minulém roce. Na druhé straně hrozba dodání nových zbraní ze Západu může vyprovokovat Kreml k další neuvážené operaci.

Z Ukrajinské strany se hodně na podzim mluvilo o zimní ofenzívě v záporožské oblasti směrem na města Melitopol a Berdiansk s cílem odříznout pozemní spojení na Krym. To se zdá nyní jako nereálné, neboť většina elitních a nově zformovaných jednotek byla nouzově poslána k Bachmutu zabránit dobytí města. Přesto se možná ukrajinské velení pokusí o nějakou větší ofenzívu z propagandistických důvodů. Této zbytečné akci s možnými velkými ztrátami se snaží právě zabránit návštěva vrcholných představitelů USA, kteří přemlouvají Kyjev, aby s nezodpovědnými operacemi vyčkal na dodávky západní techniky, zejména tanků.

Ta pomoc však nemusí přijít brzo. Pokud se však ukrajinským ozbrojeným silám nepodaří dosáhnout podstatných vojenských cílů v první polovině roku 2023, bude nepravděpodobné, že válka skončí na bojišti za situace výhodné pro Kyjev. Diplomatická jednání se stanou nutností kvůli příliš vysokým nákladům na vojenské operace pro ukrajinskou ekonomiku. Je třeba připomenout, že podle odhadů může HDP Ukrajiny v roce 2022 klesnout o více než 46 %. Strany se budou snažit k jednání přesvědčit i nejdůležitější státy evropských zemí, které byly zasaženy dopady probíhajících válečných konfliktů v podobě energetické krize, vysoké inflace a rostoucích životních nákladů.

Postoj Ruska je takový, že celá okupovaná oblast, a dokonce i její části, která již byly osvobozeny jsou součástí Ruské Federace na základě jednostranných dekretů Moskvy. Rusko bude spokojeno s následujícími podmínkami: umožnit trvalé oddělení jižní části Záporožské a Doněcké oblasti od Ukrajiny, což Rusku poskytne pozemní spojení s Krymem. To ochromí schopnost Ukrajiny znovu vybudovat svůj ekonomický potenciál. Přestože v tuto chvíli Rusové obsadili jen malý kousek ukrajinského pobřeží Černého moře, kontrola nad touto oblastí a udržení kontroly nad Krymem znamená, že Ukrajina prakticky ztratila přístup k moři. Nedostatek efektivního obchodu ztíží obnovu státu.

Většina západních politiků věří, že příměří bez předchozího maximálního oslabení ruského potenciálu nejenže nepovede ke stabilizaci situace, ale především poskytne Rusku čas na obnovu svého potenciálu a obnovení útoku ve vhodnou dobu. Formální příměří může též přimět některé západní země omezit nebo úplně opustit svou podporu Ukrajině, s čímž Rusové pravděpodobně počítají.

Na druhé straně je nutné přiznat, že předpoklady, jak se Rusko podaří zásadně oslabit a ekonomickými sankcemi podlomit jeho odhodlání zvrátit vývoj na Ukrajině nevycházejí. Po prvotním šoku z debaklu ruská propaganda postupně zvyšuje svoji účinnost a notně tomu pomáhá stále větší zapojování Západu do válečných akcí. Ruskému vedení se úspěšně daří prezentovat tzv. „speciální operaci“ nejen jako boj proti tzv. fašistickému kyjevskému režimu ale především, že jde o boj s USA potažmo s celým zlým Západem – a na to běžní Rusové slyší a budou slyšet. Již se objevily i názory, že jde o novou „vlasteneckou válkou“.

Obě strany se nyní domnívají, že stále mohou totálně vyhrát a pro obě strany se válka stala existenčním konfliktem. Pokud Ukrajina prohraje, přestane existovat jako samostatný stát, minimálně v nějaké seriózní podobě. Pokud prohraje Rusko, je jeho existence taktéž ohrožena – či minimálně si to všichni myslí. A z toho vychází neústupnost a značné riziko, obě strany budou konflikt stupňovat do krajnosti.

Velké riziko je rozšíření konfliktu či použití ZHN jako jsou jaderné zbraně. Moskva vyhrožuje a nejasně naznačuje, že jaderné zbraně může použít. Nadšenci ze strany Západu všechny přesvědčují, že je to nemožné, stejně nemožné jako byla únorová invaze. Ovšem problém ZHN je, že jejich odstrašující potenciál funguje, pokud všichni věří, že je možné je použít. Kreml může být donucen demonstrovat ochotu je použít.

Je však třeba připomenout, že pro Spojené státy nebylo v žádné fázi cílem oslabit Rusko natolik vážně, aby to vedlo k jeho kolapsu, natož k jeho rozpadu. Za zmínku stojí údajný tlak Joea Bidena na ukrajinského prezidenta ohledně nutnosti zahájit jednání s Putinem, o kterém v listopadu informovala americká média. Američané, vědomi si toho, že válka bude muset skončit tak či onak, nebudou ochotni riskovat jadernou variantu, která by byla úplnou porážkou Ruska a hrozbou jeho rozpadu. Destabilizace ruského území by v žádném případě nebyla ku prospěchu Washingtonu. Na možnost dohody s Ruskem podle všeho stále vážněji poukazují i ​​lídři nejvýznamnějších zemí Evropské unie Olaf Scholz a Emmanuel Macron.

Primárním cílem je oslabit Rusko, včetně omezení výrobní kapacity jeho vojenského průmyslu. To výrazně sníží ohrožení zemí NATO na periferii Ruska, alespoň na několik dalších let. To Spojeným státům umožní zaměřit své úsilí na boj proti Číně v indicko-pacifickém regionu. Ruská porážka by také měla sloužit jako odstrašující příklad pro Asii a demonstrovat americké vojenské, ekonomické a diplomatické odhodlání.

Pro Evropu a Spojené státy je Rusko nejen významným ekonomickým partnerem, ale především je garantem stability euroasijského regionu. Washington podporuje Kyjev ne z morálních, ale čistě pragmatických důvodů a tato podpora může skončit, jakmile Američané dospějí k závěru, že další oslabování Ruska není v jejich zájmu. Kyjev zde nebude mít možnost cokoliv namítat a bude postaven před hotovou věc.

Ať tak či onak, válka nakonec může skončit vyjednáváním a kompromisem, nikoli bezpodmínečnou kapitulací na obou stranách. Na jedné straně válka odhalila slabiny ruské armády, která nedokázala porazit ukrajinskou armádu a to i přes použití prakticky všech typů konvenčních zbraní a masovou mobilizaci záložníků. Kyjev na druhou stranu nemá prostředky k úplnému rozdrcení ruské armády, tím méně schopnost k provádění operací mimo své hranice. Konečný cíl Kyjeva je omezen na osvobození území v rámci hranic z roku 1991 ale ani to není v této fázi pravděpodobné.

Naše prognóza na rok 2023 je tedy vysoce neurčitá a jinak to být nemůže. Vše bude záležet na schopnosti stran získat nějaké signifikantnější vítězství na bojišti a na tom, jak moc se bude chtít Západ dále zapojit do podpory Ukrajiny.

A řekněme si to narovinu – Západ a zejména EU se tento rok bude muset rozhodnout:

BUĎ BUDOU EVROPANÉ CHTÍT PORAZIT RUSKO ČI ALESPOŃ ZÍSKAT MOŽNOST PRO UKRAJINU UZAVŘÍT PŘIJATELNÝ MÍR, ANEBO BUDOU CHTÍT ŽÍT DÁLE VE SVÉM SNU O NESMYSLECH TYPU GREEN DEAL A DALŠÍM OMEZOVÁNÍ KONKURENCE ZÁPADNÍCH EKONOMIK.

OBOJÍ MOŽNÉ NEBUDE!

Komentuj
(Visited 576 times, 1 visits today)