Přinášíme překlad části deníku ruského dobrovolníka z bojů na Ukrajině u Izjumu. Zdroj je zde https://victor-shyaga.livejournal.com/

Omluvte případnou kvalitu překladu, nejsme profesionálové, překlad proveden za využití částečně i online enginů. Text předkládá hlubší pohled do organizace bojových operací a částečně vysvětluje problémy které u ruských jednotek vidíme každý den.

Jmenuji se Viktor. Dvanáctý den speciální vojenské operace na Ukrajině (můj názor je, že je to v podstatě obrovská, krvavá, velká válka; ano, oficiálně válka vyhlášena nebyla, ale ve skutečnosti v obecně přijímaném smyslu tohoto slova – je to skutečná válka…), poté, co jsem poprvé na YouTube viděl video, jak naši (ruští) zajatci a ranění jsou mučeni těmito nelidmi z ukrajinských ozbrojených sil, rozhodl jsem se vstoupit do armády jako dobrovolník – kontraktor a pomoci naší armádě v této válce.

Sám jsem vyrostl a jsem bydlím v Belgorodské oblasti. Zažádal jsem o vojenský kontrakt (smlouvu) na regionálním náborovém místě v Belgorodské oblasti. Prošel jsem kompletní lékařskou komisí. 3. dubna jsem dorazil k 3. motostřelecké divizi rudého praporu Vislenskaja, nositeli řádu Suvorova a Kutuzova a to přímo do stavu 752. motorizovaného pluku (V.Ú. č. 34670) na pozici střelce/granátníka. Podepsal jsem smlouvu na půl roku. Předtím jsem sloužil svou základní vojenskou službu v divizi Ministerstva vnitra Dzeržinského (MIA) v samostatném velitelském praporu.

Během základní služby jsem byl celkem čtyřikrát na střeleckých trénincích, kde jsem pokaždé vystřílel 6 ran. Již od školních let, kdy jsme v 10. třídě jeli na dva týdny na vojenská soustředění, jsem byl ohromen, zmaten a překvapen – proč to tak je?! Proč smíme vystřelit pouze 6 ran? Ve skutečnosti, abyste „zažili“ útočnou pušku, potřebujete alespoň 15 nábojů v zásobníku, takže dotyčný může vystřelit 2-4 jednotlivě a poté zkusit dávky po 4-5 ranách. Přesto, aby to si zbran alespoň pořádně vyzkoušel, potřebuje každý samozřejmě každý celý zásobník – 30 nábojů! Můj názor je, že střelba na terč na 6 ran, která se masově používá v ruské armádě a MIA – je jen výsměch vojenskému výcviku!!!

(pozn. překladatele – podobná praxe byla i v ČSLA, šlo o nadměrné šetření. U ruské armády je nutno brát v úvahu, že je zřejmě rozšířenou praxí prodávat střelivo na černém trhu a na výcviku ostrými šetřit, přičemž je oficiálně vykazována vyšší spotřeba)

 V rozkazu velitele západního vojenského okruhu o mém vyslání do jednotky bylo uvedeno, že jsem měl být poslán na zrychlené kurzy přežití. Měly trvat celkem dva týdny. Také můj instruktor při uzavírání vojenské smlouvy na regionálním náborovém místě říkal, že mě ‚trochu naučí střílet ze všeho možného – od granátometu, kulometu i odstřelovací pušky‘. Ve skutečnosti – to vše se ukázalo jako lež. Nikoho z nás (22 lidí) nic nenaučili. Nesměli jsme si ani vyzkoušet naše zbraně. Už 6. dubna jsme měli být posláni na Ukrajinu do města Izyum, ale přesun byl dvakrát zpožděn, a nakonec jsme odjeli na Ukrajinu až 9. dubna ráno.

K mé vojenské přípravě – věděl jsem, že nejlepší (podle mě) je střílet z útočné pušky jednotlivými náboji. Ale ani jsem si nemohl vzpomenout, jak nastavit režim jednotlivé střelby nebo střelby dávkou – zda dolní polohou páčky nebo horní. Takže když jsem odpoledne 6. dubna dostal svou útočnou pušku, a protože jsem si byl jistý, že 7. dne už můžeme skončit na Ukrajině, zeptal jsem se důstojníka, který nám vydával útočné pušky – ‘jak se nastavuje u AK-47 režim střelby?’. Toto je celý vojenský trénink, které jsem před zapojením do války absolvoval.

Obdržel jsem také dva útočné granáty. Vzal jsem útočné, protože jsem věděl, že použití takového granátu je nejbezpečnější – střepiny mají účinek pouze na 25 metrů. Věděl jsem o tom ze své základní vojenské služby. Nikdy jsem neházel granátem, tak jsem se zeptal těch, kteří to dělali, jak ho správně použít – jak vyšroubovat pojistku, jak ohnout ‘anténky’ a jak vytáhnout kolík. Měli jsme lidi s bojovými zkušenostmi, kteří bojovali ve 2. čečenské válce, ale také ty, kteří byli prostě váleční veteráni a sloužili na smlouvu nebo prostě vojáky z povolání. Tito lidé byli zjevně 10krát připravenější než já.

Když se podívám zpětně, řeknu vám, že během minometného nebo dělostřeleckého ostřelování není v zásadě důležitá úroveň vašeho výcviku – můžete být profesionální spetsnaz s 20 lety zkušeností a okamžitě vás zabije minometná palba a nebo můžete být nezkušeným nováčkem a přežít desítky či stovky dělostřeleckých útoků. Je to pouze otázka štěstí, jak se Bůh rozhodne… Jediná věc je, že pokud vás ostřelují GRADy nebo těžké dělostřelectvo, tak pokud uvidíte čerstvý kráter, který právě střely vyryly, je lepší do něj skočit, protože střela by neměla zasáhnout stejné místo podruhé.

Naše vybavení nebylo nejlepší – nedostali jsme spací pytle ani sumky s municí. Když jsme 9. dubna dorazili na farmu pro hospodářská zvířata severně nedaleko od Izjumu, uložili jsme se tam přes noc. V noci zasáhl přesný minometný útok (dvě pumy) BTR patřící logistické rotě, která sídlila na této farmě. BTR byl zasažen. Tak jsem poprvé poznal, co je to bomba. Bylo to děsivé a obecně znepokojivé.

Ráno dorazil Zampolit (*politruk) našeho pluku. Řekl: „Jdeme do Satanova zadku, takže kdo chce, může odmítnout přímo tady na farmě, protože později už nikoho nevezeme zpátky, pokud se někdo bude chtít vrátit. Jeden muž odmítl – praporčík Vasilij z Moskvy. Všichni ostatní šli.

Je třeba poznamenat, že jsme byli všichni zařazeni do pěchoty, přestože dva měli být v průzkumu. Jedním z nich byl seržant, specialista průzkumných metod a odborník na různé senzory, kamery apod. Byl tam i starší praporčík (43 let, Vladimír), který měl být velitelem jakési týlové roty.

Přesto bylo všem bez ohledu na odbornost rozkázáno stát se motostřelci a granátníky (pěchotou) v motorizovaných rotách. Tak jsem 10. dubna já a další 4 lidé skončili v první rotě 752. pluku umístěné na obraně v křovinách na kótě 200 jižně od obce Kamjanka. Rotě velel starší poručík Guzaev. Skutečný důstojník a velmi dobrý člověk… Laskavý a lidský… V naší četě (pokud se to dá nazvat četou) bylo 8 lidí spolu s četařem (staršinou), kteří se nikdy neúčastnili žádného útoku. Po našem nástupu měla četa 13 lidí.

My konkrétně jsme nebyli ostřelováni. Ukrajinské bomby a GRADy útočili především na naše dělostřelectvo, které se nacházelo 1 kilometr od nás. Zasáhli také 2. četu, která byla větší než naše a více bojeschopná. Nacházela se vlevo, také v křoví asi 300 metrů od nás. Oni často stříleli na ukrajinské UAV (drony) z útočných pušek a určitě dva sundali. Velitel naší čety nám zakázal střílet na UAV s tím, že je stejně nedokážeme sundat a pouze se odhalíme. Podle mého názoru bychom je samozřejmě mohli sundat ručními zbraněmi. I když je zřejmé, že pravděpodobnost byla velmi malá.

Strávili jsme týden v tomto křoví. Celkově jsme se poznali a vzájemně se sžili. Už tam byla vzájemná pomoc a respekt. Jednou jsem dokonce vypálil jednotlivou střelbou do jiného keře, který stál kolmo k nám. Týden před tím byly pozice naší roty napadeny přes toto křoví (my, kontraktoři-dobrovolníci jsme tu ještě nebyli) ukrajinskými výsadkáři. Asi 100-120 lidí. Byli odraženi a pokud jsem pochopil, jedna jejich část ustoupila a vzala s sebou téměř všechny raněné. V tom lese zůstalo asi 40-50 mrtvých těl. Pouze jeden byl zraněn, do hýždí. Byl transportován na velitelství divize. Nikdo ho nemučil ani nebil.

O týden později ukrajinští průzkumníci přes den opatrně vstoupili do křoví, snad aby získali něco od mrtvých (rádia, dokumenty, štítky) nebo třeba byli jen na průzkumu – nevím. Ale 2. četa si všimla pohybu a okamžitě se připravila k palbě. Chlápek vedle mě řekl, že v keři vidí dva lidi. Vyjasnil jsem si s ním místo, kde je viděl, a okamžitě jsem začal střílet jednotlivou střelbou do toho místa a pak už jen obecně střílet na keř. Vystřílel jsem asi 14 ran. Když se ohlédnu zpět, řeknu si, že toto bylo moje jediné použití zbraní během téměř měsíčního pobytu na Ukrajině.

18. dubna jsme opustili les a vydali se do Kamence. Následující den byl naplánován útok na vesnici Dovhenke. Nenechali nás pořádně spát a odpočívat, protože pozdě v noci jsme se přesunuli blíže k místu útoku. Spali jsme ve zničené škole. Díky bohu, že jsem se celkem vyspal, může se to zdát paradoxní. Ráno v obci Bražkivka naše četa přijala dalších 13 dobrovolníků. Právě přijeli z Ruska. Abych byl upřímný, byl jsem z toho ohromen – jak je to možné?! Lidé jsou okamžitě po narukování posláni do útoku?!

Jeden moment byl pozoruhodný – náš staršina (který sám nikdy nebyl v boji) dal jednomu chlápkovi jeden z PKM kulometů. Zeptal jsem se toho chlápka – ‘nabil jsi náboje do komory?’. Sám jsem totiž vůbec nevěděl, jak nasadit kulometný pás. Jen jsem věděl, jak ho kulomet odjistit a střílet. Ten chlap řekl, že vůbec netuší a že mu v jeho jednotce (ve Valujki) řekli, že bude dělat řidiče. Zavolal jsem našeho staršinu a ten se pokusil zasunout náboj do hlavně ale neuspěl. Kulomet se zasekl. Pak přišel náš starší praporčík, který bojoval v Čečensku. Nabití kulometu mu trvalo dvě minuty, ale zvládl to. Tak byla naše četa k útoku připravena.

situace jižně od Izjumu v době pobytu autore zde

Jak se však následně ukázalo, nebyl to útok na Dovhenke. Buď se změnily plány, nebo důstojníci udělali chybu, ale prostě jsme se vydali po stezce podél polí a křovin směrem k vesnici Sulihovka, která byla asi 2,5 kilometru od Bražkivky a nyní byla asi 6 dní pod naší kontrolou. To jsme však nevěděli. Pořád jsme si mysleli, že zaútočíme na Dovhenke a že musíme obsadit první ulicí v této vesnici. Když jsme šli, všimla si nás ukrajinská armáda a začala nás ostřelovat z GRADů a minometů. Při druhém, poměrně masivním ostřelování jsem se už loučil se svým životem – myslel jsem, že mi další bomba buď utrhne nohy, nebo mě okamžitě zabije. Bylo to opravdu děsivé.

Ten chlap, který dostal kulomet, bylo mu 38 let a nebyl příliš zvyklý na fyzickou aktivitu. Byl velmi vyčerpaný z pochodování a pobíhání se kulometem, útočnou puškou a neprůstřelnou vestou a začalo ho bolet u srdce. Oznámili jsme to našemu veliteli. Řekl mi, abych zůstal s tím chlapem a kryl ústup raněných z čet, které byly před námi. Trochu jsme se posunuli dozadu, počkali na zraněné (byli 4, lehce zranění – někdo do ruky, jinému se do zad přes pancéřovou vestu zaryl šrapnel, další měl lehké zranění nohy – každý šel sám) . Zranění šli dál, ale my jsme zůstali dalších 40 minut. Slyšeli jsme, jak byli naši chlapi znovu ostřelováni GRADy. Pak jsme já a ten chlap šli dolů do vesnice Bražkivka. Měl jsem u sebe kulomet. Po 3 hodinách pobytu jsem pak s někým vlezl na něčí BTR a jel do Sulihovky. Ten druhý tam také jel na BTR druhé roty. Ale tenkrát jsem nevěděl, že to byla Sulihovka a věřil jsem, že jdu do Dovhenke, které jsme měli obsadit.

V Sulihovce jsem našel svou četu. Odpoledne nám velitel řekl, že jsme nesplnili svůj úkol a že druhý den ráno musíme jít a zaútočit na Dovhenke. Mnoho velitelů čet ve dvou praporech 752. pluku řeklo svým bojovníkům, že jsme posláni na smrt, protože Ukrajinci jsou tam dobře připraveni. Tak řekli – rozhodněte se sami, jestli chcete jít nebo ne. Čtyři pětiny z nás (ne-li více) odmítlo jít. Já také. V mnoha ohledech proto, že jsem prostě neměl už žádnou fyzickou energii, abych pokračoval v útoku. Přesto se ráno do tohoto útoku zapojilo mnoho dobrovolníků z jiných čet ale já ne. Z naší čety šli tři lidé včetně staršího poručíka. Byl zraněn na noze. Jak nám říkali ti, kteří se později vrátili z útoku tak mezi Sulihovkou a Dovhenke to bylo 7 kilometrů chůze přes pole. Odešli v 10:00 a teprve v 16:00 se jim podařilo dostat se 600 metrů od vesnice. Byli zcela vyčerpaní, celou tu dobu pochodovali pod těžkým minometným a dělostřeleckým ostřelováním. Začali se objevovat mrtví a zranění. Když jsme našemu veliteli praporu majoru Vasjurovi hlásili mrtvé a raněné, zaklel: ‘nechte je ležet a pokračujte v postupu!!!’.

Zranili toho velitele průzkumné čety, který se pohyboval společně s našimi neúplnými četami. Sám řekl svým průzkumníkům, aby pokračovali vpřed a podporovali útok a jeho, aby ho vyzvedli později (což se nakonec stalo). K nim jmenoval dalšího staršího vojáka, aby jim velel. Když se téměř dostali k Dovhenke, minometné ostřelování bylo velmi intenzivní. Ukrajinský tank začal střílet. To vedlo k ještě většímu počtu mrtvých a zraněných. Důstojníci, kteří zůstali naživu a nebyli zraněni vůbec nevěděli, co dělat. Potom jeden z dobrovolníků (to mi řekl osobně; bylo mu 40 let a 12 let předtím sloužil na základě kontraktu mimo jiné i v GRU; bojový veterán) řekl: „Kluci, musíme ustoupit, jinak budeme rozdrceni minomety a ti, kteří zůstanou naživu, budou zajati. Tak ustoupili. Všichni byli vyčerpaní. Nosit raněné bylo velmi obtížné. Vrátili jsme se v 23 hodin. Jeden z dobrovolníků, Andrej z Kurska, který se mnou přišel, řekl, že mnozí při ústupu prostě utekli. Křičeli na ně, aby pomohli nést raněné, ale oni utíkali a nepomohli. Řekl, že chtěl popadnout pušku a začít jim střílet do zad… Proto bohužel velitel čety granátometů, kapitán Nikolajev, který byl vlečen 4 hodiny, zemřel na ztrátu krve… Osobně jsem ho neznal, ale všichni říkali, že je to velmi dobrý člověk … Takže to byl útok na Dovhenke 20. dubna …

Po tomto útoku téměř všichni odmítli další den jít do dalšího útoku… Jen část (11 lidí ze zbytků dvou praporů) zůstala a byla poslána na pomoc na frontovou linii, do křoví půl kilometru od Sulihovky motorizované pěchotě ze Sachalinu, kteří tam drželi obranu… Je důležité poznamenat, že v zásadě mnozí z těch, kteří odmítli zaútočit (včetně mě) jsme byli připraveni k obraně pozic i pod minometnou palbou, přesto nám bylo řečeno, abychom se vrátili pěšky do Izjumu a byly nám odebrány zbraně. Vzali nám naše zbraně ještě v první linii…

Ještě dodám, že kvůli neustálým lžím jsme už nemohli věřit našemu velení. Dvakrát před útoky nám bylo řečeno, že vše bude v pořádku, že nepřátelské dělostřelectvo bylo potlačeno, že před námi již postupují další naše jednotky a my jen potřebujeme dorazit nepřítele… Ale pokaždé jsme zjistili, že to byla lež a skončilo to pro nás nesmyslnými ztrátami. Stále jsme se divili, proč jsme posíláni do těchto šílených útoků?! Mysleli jsme si, že nás snad posílají abychom odhalili pozice nepřátelského dělostřelectva, které nás vždy ostřelovalo? Nebo aby Ukrajinci vyčerpali své zásoby granátů na nás? Pak nás napadlo, jestli to vše má jen odvrátit pozornost ukrajinské armády? Nevím. Mnozí měli pocit, že jsme byli jen záměrně obětováni. Když se dnes ale ohlédnu do minulosti, pomyslím si na základě skutečnosti, že se prostě různé jednotky pokoušely dobýt Dovhenke a že naše velení prostě mělo za úkol obsadit Dovhenke a jednoduše tam posílalo každého, koho mohlo. Dospělo to do bodu, kdy začátkem května začali posílat do útoku pouze 7 lidí!! Jak jsem pochopil, jiné jednotky zaútočily na Dovhenke jednou nebo dvakrát, než se zastavily. Myslím, že 1. května tam útočily také OMON a další speciální jednotky (možná SOBR). Také se jim to nepodařilo dobýt. Nakonec to obešly jiné jednotky z jiné oblasti se zbytky našeho pluku. Prostě v jiných jednotkách se velení staralo o své podřízené, kdežto naše vedení, jak jsem pochopil, se o nás nestaralo. 45. průzkumný pluk vzdušných sil se 19. dubna pokusil postoupit lesem k Dovhenke, stejně jako k Sulihovce. Nestihli to – v lese došlo k intenzivní přestřelce, napravo od nás. Slyšeli jsme to velmi dobře. Výsadkářům zabili jednu osobu, ustoupili a odmítli postupovat na Dovhenke.

V Sulihovce jsem zůstal 3 dny, pak jsem já a další chlápek z mé čety (předtím sloužili ve ‘Viťjaz’ spetsnaz na kontrakt) a chlápek z jiné čety společně odjeli do Izjumu na náklaďáku. Tam jsme skončili na jednom místě na okraji Izjumu, kde se shromažďovali všichni takzvaní 500, ti, kteří odmítli bojovat.

Dostal jsem se tam kolem 25. dubna. Byli jsme v podstatě využíváni jako pracovní síla – kopali jsme zákopy, nosili pytle s pískem na zpevňování velitelství divize, řezali borovice na zemljanky. Téměř každý den k nám přiváděli nové „odmítače“. Jejich příběhy byly ještě tragičtější než naše… Po příjezdu na Ukrajinu byli do útoku na Dovhenke okamžitě vrženi noví dobrovolníci. Už nebyli žádní důstojníci, takže vybírali z dobrovolníků ty nejzkušenější vojáky (ty, kteří bojovali v Čečensku a Sýrii), jmenovali je důstojníky, dali jim vysílačku a poslali je do útoku… Koncem dubna přivedli k nám kolem 18 lidí, kteří útočili jako velká rota o 120 členech. Zjistili, že kromě nich nějaká další jednotka zaútočila na Dovhenke z jiného směru. Možná proto dorazili k Dovhenke bez jakéhokoli minometného ostřelování. Měli před sebou 300-400 metrů, když se dostali pod křížovou palbu ze dvou kulometů… Ještě blíže k nim byly pozice ukrajinské pěchoty. Začali bojovat. Naši kluci měli také kulomety a RPG. Jak jsem pochopil, zabili nejméně 6 obránců, ale museli ustoupit kvůli ukrajinským kulometům, které nedokázali potlačit. S největší pravděpodobností byly kulomety umístěny v dobře opevněných pozicích. Kluci řekli, že kdyby měli trochu pomoci, kdyby byly kulomety potlačeny vrtulníky nebo tanky, vstoupili by do Dovhenke.

Když jsem byl ještě v Sulihovce a šli jsme do útoku, říkali nám motostřelci z Klintsy, že vnikli do Dovhenke jako jedna kompletní rota na BTR ale byli posláni snad záměrně přímo do křížové palby ze tří směrů. Přesto se stále sami dokázali stáhnout. Řekli, že to bylo ještě předtím, než jsme přišli mi, před 19. dubnem, že dokonce 8 tanků včetně pěchoty již vstoupilo do Dovhenke ale nepochopitelně se rozhodli jít dál, než aby zaujali obranné pozice, takže tankisté šli vpřed a téměř všichni byli zasaženi a následně byla i naše pěchota z Dovhenke vytlačena…

V květnu přivezli zbytky ‘Bars’ (vycvičení záložníci z celého Ruska) – 14 lidí. Účastnili se dobývání Dovhenke celý měsíc a zůstali v oblasti. Pokud jsem tomu porozuměl, byli dáni k dispozici přímo na velitelství naší prokleté divize. Celkem jich na Ukrajinu dorazilo 340. Po měsíci bojů jich zůstalo jen 57. Navíc polovina přeživších byla přímo na velitelství. Většina z nich byla zraněna. Nikdy se neúčastnili přímých bojů, všechny jejich ztráty pocházely z ukrajinské dělostřelecké palby …

Můj názor je, že nebýt ukrajinského dělostřelectva, jeho síly a přesnosti, tak by naši rozdrtili ukrajinskou armádu v bojích již dávno. To je můj názor.

Co se týče nás dobrovolníků, podle mého názoru jsme byli celkově bojeschopní a uměli docela dobře útočit (v rámci možností a znalostí), jen po takovém nechutném a podlém přístupu našeho velení mnozí nechtěli zůstat a bojovat v této jednotce… včetně mě.

Chápu, velení může dělat chyby, ale když si uvědomíte, že velení se o vás prostě nestará a jste posláni na jistou nesmyslnou smrt, opravdu vás to odradí od boje.

Další věc – za celou tu dobu v celé divizi přebírali vojenská vyznamenání pouze jen důstojníci. Ani jeden seržant nebo vojín nedostal vyznamenání. Mluvil jsem s pěti členy z naší roty. Byli velmi mladí – 19-22 let, přeze všechno ale milí a radostní. Dobývali Kamenku s dalšími našimi jednotkami. Osm z nich tuto vesnici obsadilo a v boji zabili 12 ukrajinských bojovníků. Jeden ze zabitých byl dokonce důstojník. Našli u něj rádio. Z rádia zjistili, že Ukrajinci přisouvají na své pozice posily – 40 nových vojáků mělo pomoci Ukrajincům v Kamence. Naši kluci přišli na to, odkud Ukrajinci přijdou, a přepadli je. V boji zabili všech 30 vojáků. Těmto mužům je 19-21 let. Jsou vynikající ve střelbě ze všeho – RPG-7, Mucha, kulomety. Jsou v mnoha ohledech ještě dětmi, ale bojovali na život a na smrt – s odvahou a až do konce… Proč nikdo z nich nezískal žádné ocenění?! Odmítli také útok na Dovhenke a později s námi odjeli do Ruska a zrušili své vojenské kontrakty.

Ukrajinská armáda nepřetržitě ostřeluje naše pozice minomety, dělostřelectvem, Točka-U. Vůbec nevím odkud Ukrajina vzala tolik Toček-U. Ale u Izjumu jich naše PVO každý den sundávalo velké množství. Obecně, když mluvíme o naší divizi, ta naše protiletadlová jednotka byla nejlépe fungující ze všech nasazených jednotek, jak jsem pochopil.

Tankisté měli obrovské ztráty… Naše tanky byly ničeny v desítkách při útocích a za přesunu… Prostě obecně máme obrovské ztráty na vozidlech, BTR i BMP, náklaďácích, inženýrských vozidlech… Ale nejděsivější je to množství lidí, kteří každý den umírají, je zraněno a nebo jsou zajati…

Komentuj
(Visited 794 times, 1 visits today)