Opět se zdá, že oblast Iráku osídlená Jezídy čelí dalším hrozbám. Sindžár je již delší dobu trnem v Erdoganově oku, protože PKK (Strana kurdských pracujících) zcela volně operuje v této oblasti. Tentokrát je ale hrozba mnohem větší než jenom možná turecká invaze na toto území pod kontrolou PKK. Nové aliance se vytvářejí a jsou nalézáni noví nepřátele. Pokud by se události daly do pohybu tak jak někteří věří, konflikt v nešťastném Sindžáru by se mohl dokonce proměnit v novou fázi irácké občanské války.
Jak jsme již dříve psali, irácké šíitské milice PMF v reakci na vyjádření tureckého prezidenta Erdogana ze dne 22. ledna o možné ofenzívě Ankary do oblasti Sindžáru, začaly silně posilovat svoji vojenskou přítomnost v celé oblasti. Dříve uzavřená dohoda zavazovala všechny ozbrojené strany konfliktu k tomu, aby opustily jezídské území – v Sindžáru by měly fungovat pouze irácké federální síly a všechny ostatní ozbrojené skupiny včetně PKK a PMF měly opustit oblast, ale žádná ze stran, a to zejména PKK, tuto dohodu nedodržela. Turecká vojenská hrozba pak následně motivovala pro-íránské šíitské milice, aby namísto zmenšení, svoji vojenskou roli ještě zvýšily. Několik těchto pro-íránských iráckých milic otevřeně vyhrožovalo Turecko vojenskou odvetou, pokud vstoupí na iráckou půdu. Irácké struktury vojenského odporu tak opět jasně řekly, že nejsou ochotny přijmout jakoukoliv zahraniční intervenci na irácké půdě.
Sindžár byl po vytlačení IS chráněn směsicí různých milicí. Některé jednotky jezídské domobrany jsou spojeny s Kurdskou demokratickou stranou Iráku – Barzáního KDP a tato frakce tlačí na to aby správu oblasti převzala vláda Kurdistánu – KRG. Ovšem další frakce spojené jak s PKK, tak i s PMF jsou velmi silně proti tomu. I když se tyto dvě frakce liší ideologicky, obě tlačí na lokalizovanou správu a armádu, která byl lépe mohla chránit zranitelnou menšinovou skupinu místních Jezídů.
Sindžár je strategická oblast jak pro frakce spojené s PKK, tak i pro ty spolupracující s pro-íránskými milicemi. Mnozí neví, že Sindžár má také silný náboženský význam pro íránské šíitské frakce. Sindžár jako město mělo smíšenou populaci Sunnitů, Šíitů, Jezídů i křesťanů, kteří žili společně v relativním klidu. Po masovém ničení způsobeném IS pro-íránské skupiny také velmi rychle zrekonstruovaly šíitské chrámy, které nyní slouží jako poutní místa šíitského islámu.
Během útoku na IS na Sindžár dne 3. srpna 2014 byli Jezídové ponecháni zcela svému osudu a osamoceně čelili genocidě IS opuštěni jak iráckou ústřední vládou, tak i jednotkami Pešmergů, tedy armádou regionální vlády Kurdistánu – KRG. Obléhání Sindžáru bylo prolomeno až společnou operací PKK a přidružených jednotek YPG. Jezídové pak pod dohledem velitelů a ideologických pracovníků PKK utvořili lokální vládu zvanou „Autonomní Demokratická rada Šingálu“ (Shengal Democratic Autonomous Council – MXDŞ) a založili své vlastní obranné jednotky pod názvem YBS. Sindžár strategicky sousedí s oblastmi Sýrie pod kontrolou YPG a v podstatě od té doby tvoří pozemní koridor ze Sýrie do Iráku (což je hlavní problém Turecka).
Šíitské milice PMF se zapojily do volné aliance s YBS, protože také bojují za formu decentralizovaného správního území v Iráku mimo kontrolu KRG. Lze tedy konstatovat, že aliance jezídských a šíitských jednotek je založena na společném základu; tj. odpor proti KDP. Kromě toho YBS jsou ochotni asistovat PMF především s jejich vlastní přeshraniční činností v Sýrii. Historicky byla PKK poměrně blíže Íránu než jejich další kolegové z jiných kurdských stran. Obě milice jsou také finančně spojeni, protože bojovníci YBS jsou placeni z prostředků PMF. Je možné tedy tvrdit, že zvyšující se turecká hrozba dotlačila k většímu spojenectví frakce PKK/YBS a PMF.
Turecká hrozba vojenského napadení Sindžáru donutila též pro-íránské frakce v rámci PMF situaci eskalovat jak politicky, tak vojensky když šéf organizace BADR Hadi Al-Amiri vyzval Iráckou vládu aby „přijala veškerá nezbytná opatření k odrazení jakékoli agrese vůči Iráckému území, iráckým ozbrojeným sílám a PMF. Do blízkosti Sindžáru se během února údajně přesunuly tři plně vybavené brigády jednotek PMF plus formace bojovníků z Asa’ib Ahl al-Haq a Hizballáhu.
Existují nepotvrzené informace o jednání vrcholných představitelů a velitelů PKK s členy Asa’ib Ahl al-Haq a Hizballáhu a o dohodách těchto organizací o přepravě zbraní do oblasti Sindžáru aby mohly čelit případné turecké agresi. Ačkoliv tyto zpravodajské informace nelze ověřit, jsou konzistentní s dalšími informacemi.
Proč je Turecko zaměřeno na Sindžár jsme osvětlili v minulém článku. Nicméně jsou i další důvody. PKK je dlouholetý rival KDP a současně KDP má docela silné spojenecké vazby s Tureckem – například ve „válce o pohoří Qandil stály jednotky KDP a PKK proti sobě. V této válce PKK podporovala PUK (vlastenecký svaz Kurdistánu) ve svém boji o moc nad iráckým Kurdistánem a Turecko zase podpořilo KDP. Během „Operace Kladivo“ bojovníci KDP a turecké armády společně napadli PKK ve snaze vyhnat PKK zpět do libanonského údolí Beka’a.
KDP je také silně závislá na Turecku z ekonomických důvodů. Importuje velkou část své spotřeby ze sousedního Turecka a většinu produkce ropy vyváží tamtéž. V květnu 2012 Turecko a KRG uzavřeli 50letou dohodu na vybudování plynovodu a dvou ropovodů přímo z Kurdistánu v severním Iráku do Turecka, a to bez souhlasu a po protestech Bagdádu. Tyto potrubí dodávají plyn a ropu do tureckého přístavu Ceyhan.
Tímto strategickým spojenectvím se vysvětluje, proč KRG se zdá být neochotná kritizovat neustálé porušování irácké územní celistvosti Tureckem při jeho vojenských operacích v severních oblastech Iráku a Kurdistánu zaměřených proti PKK. Mnoho informací též naznačuje, že tajná služba KRG vůdčí strany KDP Parastin úzce spolupracuje s tureckou zpravodajskou agenturou MIT a mimo dodávání informací se též údajně podílí přímo na zatýkání členů PKK a YPG a kryje jejich únosy přímo do Turecka.
Sindžár je též přímo na trase do Mosulu a Kirkúku, což jsou dvě oblasti, ke kterým se Turci historicky hlásí jako ke svému vlastnímu území. Oficiální mapky území „nového Turecka“ prezentované nejen různými nacionalistickými tureckými organizacemi ale i lidmi ze současné vlády v Ankaře, mají Mosul a Kirkúk zakresleny jako turecké území.
Časový rámec určený pro realizaci dohody Erbil-Bagdád o Sindžáru (tedy stažení milicí PKK a PMF) vypršel 1. dubna. Turecko znovu pohrozilo, že začne jednat, pokud se milice nedokážou stáhnout, ale zdá se, že Ankara dala celé situaci ještě dodatečný čas. Nicméně se v mezidobí objevila v PKK spřízněných médiích série zajímavých zpráv. Tyto informace popisují řadu zpravodajských setkání mezi KDP, tureckou MIT a izraelským Mossadem. Podle informací PKK spřízněných novinářů, které údajně získali ze zdroje uvnitř KDP, vedoucí pracovníci MIT a KDP uspořádali dvě schůzky v oblasti Mesîf (Maseef or Salah Al-Din) a Sores (Slemani) v okrese Erbíl, kde projednávali plán, jak zbavit Sindžár všech milicí PKK/YBS a PMF.
Bylo zjištěno, že operativci MIT plus náměstek zástupce ministra Masrour Barzani, Weysi Barzani, Rêber Ahmed a dva další členové tajné služby KDP Parastin se 14. března v 17:00 sešli v oblasti Messif v objektu nedaleko rezidence prezidenta KRG v Sari Blind, který je znám jako základna tajné služby Parastin a kam jen těžko mohou proniknout nezvaní novináři. Zdroj, který citují informace PKK uvedl také, že USA by mohly dát zelenou pro společný útok na Sindžár a že vláda v Bagdádu bude nejen tento útok podporovat ale bude se snažit přesvědčit Írán, aby nepůsobil žádné problémy. Tyto informace by též nepřímo vysvětlovaly nedávnou nečekanou návštěvu Nechirvana Barzaniho v Bagdádu.
Dále bylo uvedeno, že dalšího setkání, které se konalo současně v Sores v okrese Erbíl, se zúčastnila delegace MIT, vysocí důstojníci Pešmergy a Parastin a (sic) vysocí operativci Mossadu. Podle poskytnutých informací se tato schůzka konala údajně v domě muže turkmenského původu, který plnil úlohu zprostředkovatele. Projednávaly se zde plány na přerušení tzv. íránského půlměsíce (pozemní spojení Írán-Sýrie) a na narušení vztahů mezi milicemi PMF a PKK.
Tato obvinění evidentně pocházející přímo z bezpečnostních služeb PKK mohou na první pohled vypadat jako konspirace či Fake News. Přesto je již delší dobu zřejmé, že zlepšení vztahů mezi milicemi PKK a pro-íránskými odbojovými muselo spustit alarm mezi všemi zúčastněnými stranami. Nebezpečí pro Turecko a KDP je zřejmé, novinka je zapojení izraelských tajných služeb. Ovšem pro Mossad není region Kurdistánu v severním Iráku vůbec cizí. Vztah mezi Izraelem a iráckými Kurdy lze sledovat po dobu delší než desetiletí. I když diplomatické vztahy nejsou oficiálně navázány, spolupráce mezi oběma subjekty existuje od počátku 20. století. Ačkoli tyto kontakty mezi nimi vždy zůstaly tajné, velice často se daly zaznamenat mezi anti-izraelskými a anti-kurdskými tvrzeními v arabských, íránských a tureckých médií.
Již v květnu 1965 navštívil izraelský diplomat David Kimche a generál IDF Tzvi Tzur irácký Kurdistán a setkal se zde s legendárním kurdským vůdcem Meleafem Barzánim v pohraničním městečku Haji Omeran. Izraelci tehdy přislíbili dodávky zbraní a financí pro Kurdy a z kurdské perspektivy bylo spoléhání na Izrael vnímáno jako zapojení Spojených států do jejich boje. Po invazi do Iráku roku 2003 Izraelský premiér Ariel Sharon tlačil na rozšíření vztahů s Kurdy a založil „významnou pozemní přítomnost Mossadu“ v Kurdistánu. Tento plán byl Izraelci nazýván „Plán B“ a v červnu 2004 novinář Seymour Hersh zveřejnil v článku pro časopis New Yorker informace, kde tvrdil, že Izrael podporuje Kurdy nejen zpravodajsky ale vojensky tam pracuje proti íránským proxy jednotkám a že izraelští operativci jsou osobně přítomni v regionu. V červnu 2014 Izrael taktéž nakupoval nezávisle prodávanou kurdskou ropu dodávanou do přístavu Aškelon a to navzdory silné kritice irácké vlády. Během nešťastného kurdského referenda v Kurdistánu v roce 2017 izraelský premiér Netanjahu též výslovně podpořil kurdské snahy o samostatnost. Dle neověřených informací jen v roce 2017 téměř polovina ropy vytěžené na území Kurdistánu byla zakoupena Izraelem. Existuje mnoho informací a článků v nejrůznějších médiích, kde je přítomnost Mossadu v Kurdistánu víceméně potvrzena.
Je tedy zřejmé, že Izrael je ochoten rychle se chopit jakékoliv příležitosti, aby zabránil posílení íránského vlivu kdekoliv v celém regionu. Izrael se navíc silně obává, aby Irák po odchodu USA neskončil jako gubernie Íránu a je odhodlán zabránit či přerušit pozemní linku pro dodávky íránských zbraní do Sýrie. Ačkoliv má Izrael blízko k mnohým kurdským skupinám, z historických důvodů nenavázal pozitivní vztahy s PKK – tato organizace během svého působení v Libanonu a Sýrii totiž podporovala protiizraelské skupiny a dokonce je známo, že někteří bojovníci PKK se účastnili bojů proti izraelské intervenci právě v Libanonu. Mnoho velitelů PKK bylo vycvičeno v táborech PLO (Organizace pro osvobození Palestiny) v libanonském údolí Bekaa a dostávali podporu od syrského prezidenta Háfize al-Assada. Též je všeobecně předpokládáno, že jak CIA, tak Mossad měli své prsty v mezinárodní konspiraci, při které byl zatčen vůdce PKK Abdullah Ocalan a mnoho velitelů PKK často ve svých projevech užívá antiizraelskou rétoriku.
USA jsou v současné době ve velmi obtížné pozici v Iráku. Ačkoli oficiálně vyjednávají o stažení svých vojáků, Biden by nerad opravdu odcházel. USA čelí velké hrozbě pro-íránských sil, které vidí přítomnost amerických vojáků v Iráku jako porušení suverenity země a tím i legitimní cíl k útoku. Je tedy možné, že by Biden mohl dát zelenou k operaci proti Sindžáru ve snaze zabránit rostoucí spolupráci mezi PKK (jehož syrské křídlo SDF/YPG je považováno ale za jeho spojence) a pro-íránských skupin v Iráku. Je však velice nepravděpodobné, že by se USA takového plánu veřejně účastnily.
Co se týče Turecka, tam jsme přesvědčeni o tom, že to jen čeká buďto přímo na zelenou z USA anebo na příhodnou mezinárodní situaci, kdy například USA budou zaneprázdněny třeba konfliktem na Ukrajině.
