Nedávno proběhlo tiskem, a to zejména tím napojeným na Turecko a na tzv. OSN uznávanou vládou Libye se sídlem v Tripolis – tzv. Vládou Národní Jednoty (GNA) informace o nálezech hromadných hrobů v blízkosti libyjského města Tarhuna, ležícího asi 80 kilometrů jihovýchodně od hlavního města Tripolis. Neoznačené jámy obsahovaly několik stovek těl, z nichž mnoho bylo spoutáno a prokazatelně mučeno. Některé mrtvoly patřily evidentně civilistům, včetně žen a dětí ve věku tří let. Jednotky GNA a tripolská vláda včetně katarských a tureckých sdělovacích prostředků tyto hrůzné nálezy mohutně využívaly k získání mediální pozornosti a k prokázání válečných zločinů opozičních jednotek LNA polního maršála Chalífy Haftara, která podporuje parlament v Tobruku na východě Libye.

Město Tarhuna bylo dlouho pod kontrolou brutálních milicí kmene (rodiny) Kani tzv. Kánijovců, které se v dubnu roku 2019 spojili s LNA polního maršála Chalífy Haftara. Tarhuna díky tvrdé ruce Kánijovců sloužila více než rok jako důležité předmostí LNA v západní Libyi a výchozí bod pro Haftarovu snahu finálně obsadit Tripolis. Dobytí města jednotkami GNA dne 5. června bylo terminální ranou pro ambice polního maršála Haftara. Situace v Tarhuně je vzorový příklad komplexity a složitosti občanské války v Libyi a stojí za to se na okolnosti tohoto příběhu podívat důkladněji. Informace čerpáme z dostupných zdrojů, zejména ze sociálních sítí a informací lidí obeznámených s místní situací, kteří své poznatky většinou anonymně sdílejí na internetu.

Nápadnému a násilnému vzestupu Kánijovců v posledním desetiletí se věnovala jen malá mediální pozornost stejně jako dalším desítkám až stovkám rodin a kmenů, kteří se podílejí na občanské válce v Libyi. Média se většinou věnují globálním aktérům konfliktu jako je Rusko, Egypt, Turecko či Francie ale největší tíhu nesou právě lokální milice, které většinou kopírují tradiční kmenové a rodinné vazby, což je v islámských a zejména arabských zemích běžné. Tímto se situace nápadně podobá jiným oblastem konfliktu, jako je například Irák či Sýrie.

Tarhuna, malé město s cca 40 000 obyvateli, bylo známo v době Muammara Kaddáfího díky tomu, že odtud pocházelo mnoho vojenských důstojníků pro vládní bezpečnostní aparát. Z tohoto důvodu velká část jeho obyvatel patřila mezi politicky poražené během povstání v roce 2011, které svrhlo vládu Kaddáfího. V Tarhuně bydlí více než 60 kmenů, a i když věrnost není vždy zcela určována kmenovými liniemi, ale též politickým příslušenstvím, penězi a oportunismem, je v této oblasti historicky největší soudržnost v rodině nebo v malém klanu.

Polní maršál Chalífa Haftar má kořeny v Tarhuně skrze stranu svého otce. Poté, co se v polovině března 2011 vrátil z amerického exilu do Benghází a pomohl svrhnout svého bývalého šéfa, byla Tarhuna vůbec jedním z mála míst v západní Libyi, kde Haftar našel podporu. Tato náklonnost zmizela v červnu 2012, kdy byl unesen šéf bezpečnosti Tarhuny a Haftarův přítel plk. Abu Ajila al-Habši. Za únosem a vraždou údajně tehdy dle informací místních, stály islamistické milice z Tripolisu, a především z Misraty. Tehdejší „revolucionáři“ považovali Habšiho, stejně jako mnoho jiných armádních důstojníků, kteří v roce 2011 bojovali s Kaddáfím, za hrozbu.

Únos zkušeného důstojníka způsobil ochromení bezpečnostní situace v oblasti Tarhuna a způsobil automaticky utvoření a vzestup neformálních ozbrojených skupin milicionářů bez vojenského výcviku. První takovou skupinou, které ovládala Tarhunu, byli bojovníci klanu Naádža, největší zastánci revoluce v roce 2011. Skupina, ovládaná klanem Naádža, při potyčce brutálně zavraždila mladíka jménem Ali al-Káni. Údajně šlo o pomstu za to, že uprostřed anarchie v roce 2011 zabil Ali al-Káni a jeho bratři tucet členů rodiny Naádža. Milice prý tehdy masivně využívaly většího konfliktu k vyřešení starých rodinných křivd. Ze sedmi bratří klanu Káni se v roce 2011 proti Kaddáfímu vzbouřil ale právě jen Ali, byť opožděně. Po pádu kaddáfího režimu se rodina Káni proslavila nejdříve svojí kriminální činností a nikoli vojenskou aktivitou. Po vraždě Aliho v roce 2012 však jeho bratři rozpoutali masivní odvetu, při které prý v podstatě vyhladili členy rodiny Naádža, zničili jejich domy a další vyhnali z města. Masivní odpověď na vraždu odstartovala pomalou přeměnu „Kánijovců“ na místní vojenskou mocnost, se kterou museli všichni počítat.

V těchto letech byla hlavní zlomová linie, která zničila libyjské hranice, především mezi těmi, kteří se snažili zachovat alespoň trochu starého řádu, a mezi těmi, kteří zasvětili svůj život zničením všeho, co starý režim představoval. Na rozdíl od velkých měst Tripolitánie zůstala většina populace Tarhuny loajální k odkazu Kaddáfího a to znamenalo stálé nebezpečí pro nové elity.  Možná právě proto, Kánijovci vedení chladnou vypočítavostí a nikoli ideologickou sympatií, začali kultivoval vztah s nejagresivnějšími a nejtvrdšímu antikaddáfijskými aktéry, včetně radikálních islamistů a nejtvrdšími revolučními milicemi z Misraty.  Kánijovci získali brzy respekt těchto nejtvrdších složek libyjské občanské války včetně radikálních džihádistů především díky své nemilosrdnosti a tvrdosti, se kterou ovládli své město a jeho okolí.

Když v květnu 2014 vypukla nová občanská válka, bratři al-Kani se vrhli do bojů proti haftarově operaci Karama, která se snažila zničit všechny islamisty v Benghází a poprvé svrhnout vládu v Tripolisu. Kánijovci tehdy přísahali věrnost koalici Fajr Libye vytvořené džihádistickými a islamistickými frakcemi z Misraty. V této souvislosti bratři Káni zintenzívnili svou zuřivou válku s klanem Naádža a v březnu 2015 zavraždili několik členů Habšiho rodiny, včetně dcery bývalého šéfa bezpečnosti po obvinění, že spolupracují s Haftarem.

Mimo těchto prospěchářských operací se ale vojenská brigáda Kánijovců nijak příliš aktivně nepodílela na bojových akcí po boku milicí z Misraty a v roce 2015, po utlumení bojů, zcela pohltila místní armádu a policii a přeměnili se v lokální armádu se sílou asi 4 000 mužů, která měla zcela pod svojí kontrolou oblast Tarhuna. Milice si stále udržovala kladný vztah k haftarovým nepřátelům, například v květnu 2017, kdy jednotky domobrany místních obyvatel Tripolis vyhnali bývalého velitele libyjské džihádistické bojové skupiny Chálida al-Šarífa, jeho příbuznost s bratry Kani mu umožnila najít útočiště v Tarhuně, než utekl přes Misratu do Turecka.

Hrůzostrašná reputace spolu s příležitostnými popravami celých rodin umožnila bratřím Kánijovcům nastolit v celé oblasti pod jejich kontrolou bezpečnost a klid.  Vojenská moc je zároveň proměnila v sociální a duchovní vůdce nejrůznějších druhů s téměř smyslem pro ekonomickosociální zodpovědnost vůči chudým komunitám oblasti Tarhuna obecně. Kánijovci generovali cash-flow příjmů nezávisle na vládě a vytvořili si dokonce i vlastní místní „ministerstva“. Na územích, která ovládali (což chvíli zahrnovalo i Garabulli – část pobřeží mezi Misratou a Tripoli) vybírali daně od místních firem, restaurací anebo úklidových služeb. Milice se podílely na odvozu komunálního odpadu a vlastnily několik zdravotních klinik a firem v oblasti Nawahi al-Arbae mezi Tarhunou a jižním Tripolisem. Získávali taktéž finanční prostředky vybíráním dopravní pokut. Avšak největší příjmy říše Kánijovců pocházely z vybírání daně z veškerého pašování lidí a paliv, které procházely přes jejich území.

Mohammed al-Káni, vůdce rodiny, však tyto příjmy považoval dlouhodobě za nedostatečné a fakticky v letech 2015 až 2019 byly všechny „revoluční“ frakce a milice v celé Tripolitanií slabší a chudší než dříve. V roce 2017 rodina Káni financovala a provozovala anti pašeráckou jednotku v rámci centrálních bezpečnostních sil ministerstva vnitra GNA. Ačkoli so může zdát paradoxní, že hlavní část sil, které měly bojovat proti pašování lidí do EU, pocházející z ozbrojené skupiny, která má z obchodu s lidmi největší příjmy, mnoho takových skupin v severozápadní Libyi, včetně Kánijovců, přijalo protikorupční rétoriku, aby získali sociálně-politickou legitimitu. Kánijovci dokonce sami začali šířit radikálně-islamistická náboženská témata rétoriku převzatou od salafistického hnutí, aby se svezli na vlně popularity džihádismu.

Nicméně navzdory této populistické snaze byla Tarhuna stále více politicky izolovanější a její hospodářské vyhlídky se zhoršily. Vláda GNA v Tripolis neviděla taktéž žádný důvod, proč by nějak upřednostňovala skupiny mimo hlavní město, a tak mimo několika planých slibů, jako byl například záměr na vybudování mezinárodního letiště, se nijak neangažovala v jejich prospěch. Během tohoto období tedy bylo jasné, že místní bojové skupiny v Tripolisu, jako například Tripoliský revoluční prapor či milice Radaa, získávaly stále větší vliv a zejména bohatství a přebíraly stále více „kšeftíků“ na úkor skupin z venkova. Stále více se rozšiřující ekonomická propast mezi hlavním městem a městy v jeho okolí (včetně Tarhuny) způsobila, že ozbrojené skupiny z periferie začaly uvažovat o odvetě a o útoku na hlavní město.

Spolupráce, nebo minimálně iluze o ní, mezi odlehlými komunitami v odporu proti hlavnímu městu se prohloubila v květnu 2018, když Kánijovci podepsali mírovou dohodu najednou jak s Misratou tak i s jejím starým nepřítelem, horským městem Zintan. O tři měsíce později, když začali cítit omezování svých ekonomických aktivit, Kánijovci neodolali pokušení zaútočit. Úspěšný výpad by umožnil rodině Káni vyřadit konkurenční milice rodiny al-Kikli v oblasti jižního Tripolisu a převzít vlastnictví jejich kriminálních aktivit. Snaha však nedokázala získat očekávanou podporu ze Zintanu a/nebo Misraty, kromě účasti radikálních džihádistů Sáliha Badiho a jeho Sumudského praporu. Několik dalších umírněných milic z Misraty postoupilo sice k Tripolis z východní fronty, ale zastavily se těsně před finálním útokem.

Většina milic z Misraty totiž dokázala ihned proměnit vojenskou hrozbu vůči GNA v získání politického vlivu: Fathi Bašagha se stal novým ministrem vnitra v říjnu 2018. Bývalý pilot libyjského letectva Bašagha, který se stal z revolucionáře „vlivným podnikatelem“, byl významnou vůdčí osobou mezi misrátskými milicemi a díky chytrému lavírování se stal klíčovou osobou tzv. mírové procesu OSN, který vedl k vytvoření Vlády Národní dohody (GNA) v roce 2016. Sám se představoval jako „umírněný rebel“ ale vedl pravděpodobně nejtvrdší milice v celé Libyi.

Čtyřtýdenní útok Kánijovců a Sáliha Badiho na Tripoliské milice tedy logicky skončil zabitím asi 100 militantů a obrovskou porážkou těch, kteří útok zahájili. Rodina Káni ztratila přístup k pobřeží a přišla o další hodnotná území. Ale na rozdíl od Badiho, se bratři chytře vyhnuli mezinárodním sankcím díky rychlému podepsání dohody o příměří pod dozorem OSN . Vláda Národní dohody slíbila Tarhuně několik desítek milionů dinárů, které ovšem nikdy nevyplatila. Zdánlivý klid se vrátil do oblasti Tarhuna, ale mezi Kánijovci a Tripolisem nevznikl žádný skutečný mír a klid nemohl trvat dlouho.

Velitel LNA, polní maršál Haftar, který již hledal cesty, jak navázat spolupráci s kmenovými vůdci Tarhuny, se během měsíční bitvy zdržel jakékoliv kritiky Kánijovců. Maršál ihned rozpoznal potenciál kánijovského narativu „boje proti korupci“. Tento populistický slogan s najednou otevřenou možností útoku na Tripolis z jihu, přes mezinárodní letiště, bylo klíčovým zdrojem inspirace pro Haftarovu LNA podporovanou Spojenými Arabskými Emiráty.

V lednu 2019 Kánijovci zaútočili na mezinárodní letiště znovu. Hlavní síly, které je tehdy odrazily, patřily Usámovi al-Džuwailimu , vůdci protihaftarovců ze Zintanu. Džuwailimu se podařilo přesvědčit Hamzu Ašwii, velitele milicí ze Zintanu s názvem Prapor 19, který útočil na křídle postupujících Kánijovců, aby přeběhnul k milicím Tripolisu. Ašwiiho znalost bojové taktiky Kánijovců se později ukázala pro GNA jako klíčová.

Tripoliské milice označily za pachatele nejnovějšího útoku na letiště Bašaghu a nově jmenovaného ministra vnitra GNA obvinily z nadržování Kánijovcům. Rozpory mezi milicemi podporující GNA povzbudily četné nepřátele hlavního města. Tripolis byl tak rozdělený a rozhádaný, že se zdálo, že bude snadné ho dobýt.

Po celá léta bylo Haftarovým hlavním cílem svrhnout vládu GNA v Tripolis a ovládnout celou Libyi. Co se týče cíle Tarhuny a Mohammeda al-Kániho, ten byl taktéž jasný, netrpělivě se snažil o uznání a prestiž, zoufale toužil po penězích, byl zahořklý vůči silám Tripolisu a Misraty a rozhodl se obnovit svoji čest.  Polní maršál Chalífa Haftar to vše využil a proměnil bratry Káni ve vojenského spojence tím, že jim dal peníze a zbraně. Kánijovci přijali zbrusu nové jméno – 9. brigáda. Média podporující LNA ihned začala oslovovat milice Kánijovců již jen jako 9. brigádu a běžnou součást libyjské národní armády.

Velitel LNA polní maršál Haftar uzavřel podobnou dohodu ve městě Gharyan, 40 mil jihozápadně od Tarhuny. Za použití peněz a slibů si získal Adela Da’aba , velitele místní domobrany, který byl známý svými pašeráckými aktivitami. V roce 2014 byl Da’ab spojencem Haftarových nepřátel ale v roce 2017 se cítil opomíjen a omezován. LNA měla nyní přístup ke dvěma strategickým oblastem jižně od Tripolis: Gharyan a Tarhuna.

Haftarovy jednotky se přesunuly do těchto teritorií a využily je jako nástupní prostor pro finální ofenzívu LNA k dobytí města Tripolis z jižního směru, která byla zahájena 4. dubna 2019. O tři dny později se Kánijovci připojili k Haftarovu válečnému úsilí a během dalších týdnů válečných operací se vojenské přispění Kánijovců stalo nejpodstatnější v celé operaci.

mapka pozic a síly jednotlivých milicí při útoku na Tripolis

V této době se odhadovala síla Kánijovců na 6500 mužů – z toho bylo 200 velitelů a důstojníků. 9. brigáda LNA měla k dispozici 82 bojových tanků, přes 200 obrněných vozidel pěchoty (BAE Caiman, Nimr, Panthera T6..) a více než 1200 taktických vozidel, což byly především Toyoty Pickup s namontovanými kulomety ZU-23-2 (23mm), ZPU (14.5 mm), DShK, bezzákluzovými kanóny M40 a raketomety Typu 63. Dále měli Kánijovci ve výzbroji cca 10 vozidel samohybného systému PVO s radarem ZSU-23-4 Šilka a 15 152mm samohybných houfnic 2S19 Msta.

Celkově se ale operace nevyvíjela příliš dobře, nedostatek postupu byl znepokojivý: obsazení hlavního města nemělo dle původních plánů trvat déle než několik dní.  Boje se však brzo staly pozičními a ofenzíva LNA se zcela zastavila. Když Haftar při protiofenzívě GNA v červnu 2019 ztratil město Gharyan, Tarhuna se stala ještě více nepostradatelnou pro další pokračování útoku LNA na Tripolis. Mohammed al-Káni nyní bez milosti zabíjel a likvidoval své pravé či potenciální oponenty při sebemenším podezření z neloajality. K této brutalitě vedl i fakt, že jen málo z jeho velitelů bylo opravdu přesvědčivě nakloněno Haftarovi a město Gharyan padlo do rukou GNA především díky aktivismu některých svých vlastních obyvatel a Kánijovci se obávali opakování podobného scénáře v Tarhuně.

Mohammedův mladší bratr Mošín al-Káni, zodpovědný za vojenské velení milicí, začal mít sklon ignorovat rozkazy vrchního velitele maršála Haftara zatímco ale stále dostával finanční a logistickou podporu od LNA. Ve stejné době taktéž Misrata nabízela značnou sumu peněz jako odměnu za dohodu o neútočení, a to bez úspěchu. 13. září 2019 byl Mošín zavražděn spolu s dalšími klíčovými vůdci milicí z Tarhuny. K atentátu se přihlásila GNA milice Raada ale stejně tak za tím mohla stát operace speciální jednotky LNA, která se začala obávat opakovaného přeběhnutí Mošína.

Okamžitě nato se vrátili ze zahraničí Mohammed a jeho bratr Abd al-Rahmán aby zajistili pokračování účasti své komunity v Haftarově kampani. Haftar taktéž rozmisťuje v oblasti žoldnéře ruské skupiny Wagner, kteří mají pomoci LNA kontrolovat lokalitu. V reakci na Mošínovu smrt popravili Kánijovci desítky vězňů, ale uvnitř i vně komunity stále roste počet kmenů, kteří začínají zpochybňovat vedení. To v kombinaci s podporou GNA vyvolávalo pravidelné pokusy o dobytí okrajů města Tarhuna. Útoky se staly významnými v únoru 2020, kdy do konfliktu vstoupil další významný hráč. V té době začalo Turecko do Tripolitanie přisouvat značné množství zkušených syrských žoldnéřů k posílení sil GNA. Milice GNA společně se syrskými žoldnéři následující měsíc uzavřely poslední klíčovou komunikaci z přímořské strany do Tarhuny. Koalice GNA, podporovaná silnou a bezohlednou útočnou kampaní tureckých dronů, která při mnoho příležitostech zabila nevinné civilisty, snížila Haftarovu schopnost zásobovat Tarhunu, ať už po zemi nebo letecky, téměř na nulu. Během těchto měsíců se bratři Kánijovci cítili ještě více drceni, což zintenzivnilo jejich charakteristickou paranoiu likvidovat kohokoliv, kdo vypadal, že by se mohl dohodnout s nepřítelem. Mohammed chtěl tvrdošíjně pokračovat ve válce proti Tripolis tak dlouho, jak to bude jen možné, stejně jako notoricky hrdý Haftar. Tisíce žoldnéřů a soukromých vojenských kontraktorů z Ruska, Súdánu a z jiných zemí pomáhali LNA udržet Tarhunu jako klíčový opěrný bod v oblasti.

Ovšem 18. května 2020 ztrácí Haftar po tureckém útoku al-Wattiya, velkou leteckou základnu poblíž tuniské hranice. Brzy na to přichází dohoda mezi Ankarou a Kremlem o uspořádání Libye, díky níž se ruští žoldnéři začínají stahovat ze severozápadní Libye. Stovky členů vojenského personálu skupiny Wagnera opouští plně vyzbrojení a za denního světla Tarhunu a udělí tak Haftarovu válečnému úsilí osudnou ránu. Když v posledních květnových začínají prchat i jednotky LNA, Kánijovci na ně střílejí, aby jim zabránili opustit frontové linie. Dne 5. června, kdy se odpor vůči Tureckem podporovaným jednotkám stává dále nemožným, Kánijovci ustupují z celé Tripolitánie a spolu se svými rodinami prchají i z rodného města.

Když vstupují jednotky GNA včetně protikánijovských exulantů do Tarhuny, vyplení obchody, vypálí budovy a zabíjejí pomstychtivě veškeré příslušníky rodin aktivních či jen domnělých podporovatelů Kánijovců, kteří nestačili utéct. Toto jednání jednotek GNA a jejích spojenců také představuje potenciální válečné zločiny, což logicky využívají média LNA k odvrácení pozornosti od masových hrobů.

Členové Kánijovců a jejich rodiny jsou nyní rozptýleni po celé Libyi. Tisíce jsou v Ajdabiya, Benghází a dalších oblastech na východě Libye. Někteří bojovníci Kánijovců se mobilizovali jako záloha v rámci snahy LNA o obranu Sirte proti útoku GNA.

Další vývoj není jasný, ale ukazuje se, že dohody mezi Ruskem a Tureckem, hrozba Egypta intervencí, snaha Francie o sankce vůči Turecku, nějakou formou zabránily alespoň dočasně GNA v dalším postupu směrem na Sirte.

Tato krátká historie bojů v oblasti jižního Tripolis a města Tarhuna ukazuje, že občanská válka v Libyi není jen hybridní střetnutí několika mocností ale konflikt, který nebude lehké jen tak uhasit. Na druhé straně, jsou tyto události velmi podobné těm, které známe z oblastí Sýrie, Iráku či Afghánistánu, tedy z oblastí, kde historicky významnější než státní a politické vazby jsou vazby kmenové a rodinné.

Kontrola území je zde funkční pouze v rámci jakéhosi lenního systému, kdy příslušníci kmene jsou loajální svému vůdci a ten je zase loajální nějakému vyššímu monarchovi, který si je zaváže většinou kombinací síly a výhod. V této tradiční kmenové společnosti je představa o tom, že by zde mohla být nějaká forma demokracie, velmi naivní. Je stejně naivní jako představa, že může v této oblasti existovat nějaká forma jakéhosi umírněného islámu. Kdo nepochopí výše zmíněné zásady, bude se vždy divit, proč například tak rychle Islámský stát ovládl velké území Sýrie a Iráku či jak rychle Haftar získal a zase ztratil oblasti západní Libye.

Komentuj
(Visited 120 times, 1 visits today)