Mnohé pozorovatele občanské války v Sýii rozrušilo jako Déjà vu oznámení amerického ministerstva zahraničí, že USA „zvažuje“ silnou odpověď jako reakci na „opětovné údajné“ použití chemických zbraní syrským režimem proti civilistům. Tentokrát se útok chemickými zbraněmi měl odehrát 19. května na frontě mezi jednotkami syrské armády (SAA) a džihádisty v syrské provincii severní Latakia u města Kabani. Informaci zveřejnila nejdříve mediální platforma syrské odnože HTS (Al-Kaidy).
Dnes událost upřesnila Syrská Observatoř pro lidská práva se sídlem v Londýně SOHR. SOHR na základě svých několika důvěryhodných zdrojů tvrdí, že informaci, která se zřejmě ukázala jako tzv. Fake News, pochází od 4 členů džihádistické skupiny „Islámské hnutí Východního Turkestánu“ (Turkistan Islamic Party – TIP). Tito 4 turkičtí členové džihádistických jednotek byli v zákopech, když proběhlo intenzivní dělostřelecké bombardování režimních jednotek a utrpěli lehká zranění s nimiž byli převezeni do nemocnice v Jisr al-Shughur. Dramatické záběry byli natočeny v nemocnici, kde ozbrojencům byly nasazeny dýchací přístroje údajně kvůli komplikacím s astmatem, protože se nadýchali chemických zplodin po výbuších dělostřeleckých granátů.
Celá událost by mohla být pouhou nepatrnou a vcelku neškodnou epizodou zcela marginální v oboustranných násilnostech syrské občanské války nebýt okamžitého zapojení USA a výhrůžce ozbrojenou reakcí. Rychlost, s jakou zareagovalo americké ministerstvo naznačuje aktivizaci přímého kanálu mezi džihádisty a pravděpodobně americkou tajnou službou. Podívejme se na pozadí a co víme o džihádistech z TIP složených převážně z bojovníků čínského původu z oblasti Sin-ťiang.
Již delší dobu panuje mezi analytiky sledující vzestup radikálního islámské hnutí v jihovýchodní Asii podezření, že některé „nejmenované“ západní tajné služby „podporují, využívají (či minimálně neodporují)“ islámský radikalismus v této oblasti k vyvažování nárůstu čínského vlivu. Není to věc nová ani překvapivá, či dokonce „pohoršující“, stačí si vzpomenout na role a podporu islámských radikálů během studené války, sovětské agrese v Afghánistánu či nárůstu socialistického sekulárního hnutí v arabském světě a dokonce i Čína si podporuje „své vlastní“ džihádisty proti Indii (snad je možné říci jen to, že je to krátkozraké). Konkrétní podezření padlo například na džihádistická hnutí v Barmě, které vedlo k masovému vyhánění Rohingů, když eskalace přišla v situaci, kdy Čína plánovala další spojení právě skrze toto muslimy obývané území, či rychlý vzestup IS na Filipínách v době, kdy místní prezident začal prosazovat příliš nezávislou agendu. Ovšem přímé důkazy se hledají těžce a o to méně informací lze najít v západním tisku, který je manipulován k podpoře velmocenských ambicí a korumpován penězi tzv. Státy Zálivu.
Ovšem poměrně dobře je zdokumentovaná aktivita Turecka s podporu CIA právě v radikalizaci čínských Ujgurů a podpoře jejich džihádistického křídla TIP. Oblast čínské provincie Sin-ťiang je obývaná převážně muslimským obyvatelstvem turkického původu. Kořeny Ujgurů sahají do dob, kdy turecké kmeny ovládaly celou tuto oblast. V roce 552 Turci vytvořili Chánát, který během čínských dynastií Suej a Tang měl značný vliv na celou Čínu a ovládal kompletní sever země. Současní Ujgurové vyznávají stále sunnitský islám, hovoří archaickou turečtinou a oficiální turecké úřady celou oblast provincie Sin-ťiang nazývají „Východní Turkistán“. Místní muslimové se nikdy nesmířili s čínskou nadvládou a opakovaně se snažili o samostatnost. Např. v roce 1933 byl v Kaši založen „Islámský Stát Východní Turkistán“ který se snažil o samostatnost, ale během tří měsíců především kvůli odporu místního nemuslimského obyvatelstva zkolaboval. Čínská komunistická strana samozřejmě neuznává nejen islám ale jakékoliv jiné náboženství. V moderní historii začaly problémy především kvůli nárůstu životní úrovně čínského obyvatelstva, které se stále více po roce 1990 stěhovalo do těchto oblastí a narušovalo konzervativní život místních muslimů. V období mezi lety 1990 až 2001 radikalizované islámské skupiny „Východního Turkistánu“ spáchaly přes 200 teroristických útoků na veřejných místech jako jsou autobusová nádraží, oslavy Nového roku apod.
V roce 1997 byl založena s podporu CIA Turkestan Islamic Party (TIP) jako forma odporu vůči čínskému komunistickému režimu. Ozbrojenci TIP prodělali výcvik v Afghánistánu s Talibánem a některými složkami Al-Kaidy. Ačkoliv spolupráce s CIA prodělala krizi po roce 2001 právě kvůli spolupráci TIP s Talibánem a Al-Kaidou (někteří členové TIP byli až do roku 2014 vězněni na americké základně Quantanámo) získali čínští džihádisté nového spojence právě v Turecku. Více než 50 tisíc Ujgurů obdrželo turecké pasy a bylo ve spolupráci s tureckou tajnou službou převezeno přes Turecko do Sýrie k boji proti režimu Bašára Assada. Většina těchto lidí se usídlila právě v syrské provincii Idlíb, kde tvoří doposud jednu z nejvlivnějších džihádistických skupin. Ujguři osídlili několik vesnic, kde tvoří naprostou většinu populace a v současnosti je jejich síla odhadována na více než 5 tisíc bojem ostřílených veteránů syrské války. Bojovníci TIP v Sýrii od počátku úzce spolupracují se syrskou odnoží Al-Kaidy a mnozí podporovali i IS. Původně britskou tajnou službou k dezinformacím založená a podporovaná londýnská SOHR se po ukončení podpory snaží o seriózní informace a napsala: „poté co čečenští džihádisté dezertovali k IS, ujgurští členové TIP je nahradili ve spojenectví s HTS“.
Tímto trochu historickou oklikou se dostáváme k podstatě problému – velmoci využívají džihádistická hnutí k prosazování svých „krátkodobých“ a krátkozrakých cílů. Jejich zpravodajští experti si to možná uvědomují ale ti, kteří dělají politická rozhodnutí to neví anebo je jim to jedno. Džihádisté všeho druhu nenávidí západ a nenávidí jakoukoliv sekulární mocnost. Jejich konečným cílem je porážka bezvěrců ale s chutí uzavřou „dočasné“ spojenectví a akceptují přímou pomoc či nepřímou toleranci při útoku na jinou sekulární moc. Ovšem dříve či později se vždy nevyhnutelně obrátí proti svým podporovatelům s mnohem větší silou kterou jim oni poskytli.
