Ve 23:00 dne 20. srpna 1968 tedy přesně před 52 lety vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu. V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica. Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska, 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR, 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska; spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků
Na obsazování republiky se podílelo celkem 27 divizí (12 tankových, 13 motostřeleckých, 2 výsadkové) plus 1 letecká armáda. Celkem se zúčastnilo:
750 tisíc vojáků
800 letadel
6300 tanků
2000 děl a raket
Výše zmíněná síla svědčí o tom, jak zabránění demokratizace Československa bylo pro sovětské komunistické diktátory důležité. Na operaci Dunaj (napadení Československa) byly vyčleněny vojenské síly obdobné (takticky však zcela mnohem silnější) jako plánoval Adolf Hitler v operaci Fall Grün k dobití Československa Wehrmachtem v roce 1938.
Průběh vojenské operace D U N A J k okupaci Československa
Jednalo se o kombinovanou akci pozemního vojska, letectva a výsadkových jednotek – naplánování brilantní, protivník byl bez reálnější šance na úspěšný odpor (i vzhledem k naprosto drtivé převaze).
Strategické cíle:
- potřeba rychle obsadit západní a jihozápadní hranice (a tím ČSSR izolovat)
- hned zpočátku nutno nasadit síly k neutralizaci čs. politického vedení
- akce měla proběhnout bez neutralizace palbou resp. neutralizace mělo být dosaženo dostatečným počtem sil a zastrašením ale počítalo se i s případným odporem nepřítele.
- politický požadavek okamžité neutralizace československého vedení v Praze znamenal nutnost nasadit celou polovinu výsadkových sil v Praze
- nasazení poloviny výsadkových sil v Praze znamenalo snížení počtu těchto sil při obsazování čs. leteckých základen a pro nasazení na čele postupu pozemních sil obsazujících západní a jihozápadní hranice.
- kdyby zde došlo k organizovanému odporu, prvosledové kolony by zřejmě zaznamenaly ztráty a došlo by ke zpomalení nicméně plán počítal s tím, že odpor nepřítele by byl zlikvidován údery na operačním i taktickém stupni, ale celkově by to znamenalo politicky nepříjemné ztráty
- hlavním kritériem okupace byl čas dojezdu kolon do stanovených pozic, všechny jednotky měly dosáhnout daných pozic bez ohledu na postup ostatních těles
Cíle leteckých sil:
- prvním úkolem byla neutralizace PVO ČSLA
- na rozdíl od pozemního vojska nebyla orientována jen západním směrem
- agresor znal detailně dislokaci, parametry, způsob řízení i komunikační trasy
- agresor infiltroval PVO ČSLA vlastními lidmi, což umožnilo její dezorganizaci
- vyřazení systému PVO ČSLA
- ovládnutí vzdušného prostoru vlastními stíhacími silami
- obsazení leteckých základen výsadkovými silami (základny pak měly sloužit pro přistávání bojových a dopravních letadel) – usnadněno tím, že generalita čs. letectva uposlechla rozkaz ministra národní obrany a zakázala vzlet sil bojové hotovosti, nedošlo k žádnému bojovému střetu mezi českými a sovětskými stíhači (v této fázi akce byli nasazeni jen sovětští stíhači).
Akce proti čs. PVO začaly 20. srpna 1968 ve 23:00
1a – sovětské jednotky radioelektronického boje oslepily čs. radary cílenými impulzy ze vzduchu i ze země, sověti nasadili minimálně 4 letecké pluky REB (stroje Il-28 a Jak-28). Bylo užito rozmanitých prostředků od staniolových pásků po nejmodernější techniku, která vytvořila bezpečné koridory pro letecké mosty.
1b – po vyřazení čs. systému PVO převzala kontrolu vzdušného prostoru utajovaná sovětská 67. samostatná letka dálkového radiolokačního sledování, tato letka byla vybavena stroji Tu-126 (sovětský AWACS), které operovali z východoněmeckého, polského, maďarského a ukrajinského vzdušného prostoru.
2 – čs. vzdušný prostor obsadily sovětské stíhací jednotky. 450 stíhaček organizovaných v 10-11 stíhacích leteckých pluků se stroji MiG-21 a 4 speciálních nočních stíhacích leteckých plucích se stroji MiG-19
3 – během několika prvních hodin bylo obsazeno několik leteckých základen: Praha, Hradčany, Hradec Králové, Mladá, Mošnov, Náměšť nad Oslavou, Pardubice, Slatina
Letouny An-12 a An-24 přistávající povětšinou na neosvětlené dráhy dopravili na místo výsadkáře v různých početních stavech (od síly roty po sílu několika praporů či pluků s podporou těžké techniky), krom základen Mladá a Žatec šlo o akci 103. gardové výsadkové divize (startovní pozice měla na Ukrajině a v Polsku). Jeden prapor 103. gv.v.d. byl z Maďarska dopraven vrtulníky Mi-6 (patřily pod 396. samostat. vrtulník. pluk) na letiště Bratislava-Vajnory, které obsadil. Základny Bechyně, Líně a Planá a Čáslav (zde byly dislokovány stíhací bombardéry Su-7 – “čs. atomové bombardéry”) nebyly obsazeny v prvních hodinách a protože čs. vojáci zablokovali vzletové dráhy a základny musely být obsazeny pozemními silami okupantů – důvodem zpožděného obsazení těchto základem je zřejmě nasazení převážné části sil 7. gv.v.d. proti politickým cílům v Praze.
Obsazení řídících center výsadkovými silami
Prováděly zejména jednotky: 7. gardová výsadková divize, operativci a jednotky KGB i GRU plus část československé tajné služby StB a dostatečně “flexibilní soudruzi” v čele s Viliamem Šalgovičem.
Úkoly těchto sil:
- eliminovat eventuální odpor uvnitř vojenského velení
- zadržet vzpurné čs. politické představitele
- chránit loutkovou vládu (dělnicko-rolnická), která požádá o internacionální pomoc
- extrémně důležité bylo obsazení mezinárodního letiště Praha-Ruzyně
- jedním z klíčů k úspěchu intervence bylo urychlené obsazení Prahy a tím vyřazení potencionálních politického a vojenského vedení odporu
- obsazení letiště znamenalo možnost vytvoření strategického leteckého mostu
V plánech se počítalo s padákovým výsadkem z letících letadel a s výsadkem z letounů již stojících na vzletové dráze, pokud se jim podaří přistát. Uskutečnila se druhá varianta, neboť sovětští výsadkáři měli čas rychle zajistit letecký most a umožnit tak rychlý vstup dalších sil, které měly úkoly v centru města, sovětské síly důkladně znaly zázemí letiště díky spolupráci sovět. a části čs. tajných služeb.
20.srpna 1968 ve 21:52 zde přistál sovětský vojenský transportní letoun An-12 (reg.č. 11 604), přesunul se na jednu pojezdovou dráhu a zde zůstal stát. Půl hodiny po něm přistál sovětský vojenský transportní letoun Il-14 (reg.č. 67 242), z něhož vystoupilo několik osob, které očekávali příslušníci čs. ministerstva vnitra, všechny stroje přistály bez povolení od MZV ČSSR. Krátce před 23:00 požádala osádka letadla An-12 o povolení ke spuštění motorů z důvodu motorových zkoušek, motory však sloužily jako energetický zdroj pro naváděcí a rušící elektronické systémy. Monitory čs. vojenských radarů byly vyřazeny a stroje na ploše letiště zajistily vzdušný koridor pro invazní síly.
Ve 23:21 odletěl stroj Il-14, což bylo zřejmě signálem pro operátory na palubách Tu-126, že v Ruzyni je vše připraveno a ke Praze se začala přibližovat vzdušná kolona mnoha letounů, jež zajišťovaly přepravu 7. gvvd. která letěla po mezinárodní letecké trase R 11 vedena radiomajáky Náchod a Roudnice nad Labem. V prostoru Mladé Boleslavi převzalo řízení kolony řídící stanoviště na ploše ruzyňského letiště a zhruba ve 23:45 začaly na dráze 25 ruzyňského letiště přistávat invazní letadla. Část strojů ihned po vyložení přepadových jednotek a materiálu odletěla po dráze 13. Sovětští výsadkáři obsazovali důležité části letiště ve spolupráci s kolaborujícími důstojníky ochrany hranic MV ČSSR (ti bránili pracovníkům řízení letového provozu v narušení leteckého mostu) a krátce po půlnoci bylo letiště připraveno přijímat další síly 7.gvvd.
Výsadkové síly ihned po přistání organizovaly kolony letecky dopravené obrněné techniky a vyrážely ke svým cílům Leninovou třídou (Evropská)
- Generální štáb ČSLA na Náměstí Říjnové revoluce (Vítězné náměstí, tzv. kulaťák)
- MNO (nedaleko od GŠ ČSLA)
- MV (Letná)
- ÚV KSČ (stačilo projet letenským tunelem, přejet most a zatočit doleva)
Orientaci přepadových komand po trase přesunu zajišťovali v orientačně kritických bodech tzv. regulovčíci které zajistili pracovníci velvyslanectví SSSR. Operaci na ruzyňském letišti umožnil i fakt, že čs. 1. tanková divize mající základny 20-50 km sz. od Prahy byla zrovna na divizním taktickém cvičení v Hradišti v doupovských horách jednotky divize tedy nemohly zaútočit obrněnou technikou na přistávající síly, v prostoru cvičiště byly navíc brzy neutralizovány svazky 1. gardové tankové armády neboť plán cvičení byl vypracován již v roce 1967 a sovětským plánovačům byl jistě znám.
Odříznutí západních a jihozápadních hranic
Použita sovětská preferované doktrína oboustranného obchvatu protivníka na taktickém i strategickém stupni spojená s politicko-vojensky motivovaným kombinovaným výsadkem v Praze za účelem vyřazení velení a vedení.
Útok veden dvěma směry, první: jižní a jihovýchodní z Východního Německa; druhý: severní a severozápadní z Maďarska. Obě ramena se měla ještě v první den invaze spojit v prostoru jižních Čech.
Cíl prvním směrem zajišťovala prvosledová superelitní 1. gardová tanková armáda která ve standardních bojových plánech VS představovala hlavní údernou sílu 1. západního frontu (pařížský směr) a v rámci operace Dunaj se skládala ze tří sovětských tankových divizí a z jedné sovětské a jedné východoněmecké motostřelecké divize. GA s velitelstvím v Drážďanech měla za úkol proniknout podél hranice do jižních Čech a za postupu blokovat čs. síly (minim. tři prvosledové motostřelecké divize, části dvou tankových divizí, čtyři pohraniční brigády).
Druhým směrem útočily na Československo divize Armádní skupiny Jih (Balaton) + pomoc od 103. gvvd. Skládající se z jedné sovětské tankové divize, třemi sovětskými a jednou maďarskou motostřeleckou divizí a mohla využít akce výsadkářů 103. gvvd. Síly blokovaly menší čs. voj. síly (jedna prvosledová motostřelecká divize, 4 pohraniční brigády) a díky jednodušším terénním podmínkám mohly s menšími silami zajistit větší rameno.
1 gv. tank. armáda zahájila ve 23:00 akce proti ČSSR, postupovala přes standardní hraniční přechody Vojtanov a Boží Dar, i přes takřka desítku místních, nepoužívaných přechodů. Jednotky okupantů, které přešly Vojtanov, obsadily Cheb (včetně kasáren motostřeleckého pluku) a Mariánské Lázně, ve stejnou doby byly obsazeny i Karlovy Vary a celkově de facto vyřazena čs. 20. motostřelecká divize. Obě kolony pak pokračovaly směr jih přes Planou na Stříbro a přes Toužim na Plzeň, během prvních 3 hodin byla vyřazena čs. 19. motostřelecká divize, jejíž útvary byly dislokovány v trojúhelníku Tachov-Bor-Plzeň a ještě před rozedněním byly obsazeny celé severozápadní Čechy a vyřazeny dvě ze čtyř prvosledových čs. Divizí.
Zhruba ve stejnou dobu vyrazily i jednotky Armádní skupiny Jih (Balaton) kdy po obsazení bratislavského letiště vrtulníkovým výsadkem postupovala 13. gv. tank. divize kolem Bratislavy směrem na Břeclav a v prostoru Dolnomoravského úvalu se Sověti ani nepokoušeli zablokovat čs. jednotky (útvary čs. 3. motostřelecké divize – snížené stavy) a pokračovali směr Znojmo. Naopak okupanti zablokovali posádky v Mikulově a Znojmě, které leželi velmi blízko státní hranici a ještě před rozedněním okupanti překonali více než polovinu trasy a zablokovali jeden pluk čs. 3. motostřel. divize a jeden pluk 4. tank. div (oba snížené stavy) a pomalu pronikali do prostoru českobudějovické 15. motostřelecké divize.
Okupační jednotky soustředěné nyní v okolí Plzně začaly postupovat paprskovitě směrem na Domažlice, Klatovy a Horažďovice a v tomto prostoru zablokovaly cca dvacet útvarů 2. motostřelecké divize a 9. tankové divize plus cca deset útvarů PVO. Útočné jednotky nyní již nepostupovaly s momentem překvapení (prohlášení předsednictva ÚV KSČ odsuzující okupaci roznesl rozhlas po drátě) a kryti noční tmou ale spoléhaly se na odstrašující účinek obrněných kolon a na rozvrácené komunikační prostředky ČSLA, nad ránem 21. srpna pak Sověti zcela zablokovali útvary čs. 2. motostřelecké divize v prostoru Sušice a přiblížili se tak svému cíli.
Ve stejnou doby, kdy svazky 1. gv. tank. armády vyrážely z Plzně, dosáhly prvosledové jednotky Armádní skupiny Jih (Balaton) Jindřichova Hradce (tankový pluk čs. 4. tankové divize) a po zabezpečení JH postupovaly jednotky směrem na České Budějovice nyní již bez krytí výsadkáři a bez úplné jistoty nečinnosti ČSLA ve vzduchu – místní letecké základny totiž nebyly obsazeny. Nicméně okupanti již věděli, že rozkaz čs. MNO nařizoval čs. armádě zůstat v kasárnách a tak během časného dopoledne byl vyřazen poslední čs. divizní svazek a obě křídla se úspěšně spojila.
Během deseti hodin se podařilo projet oběma svazkům útočných jednotek plánovanými trasami a po cestě více či méně zablokovat sedm divizí ČSLA jejichž velitelé byli zcela dezorientovaní, bez spojení s nadřízenými i podřízenými, bez informací, v neznámé situaci a hlavně bez politického krytí.
Sověti měli tedy ráno 21. srpna 1968 v ČSSR jednotky podél jižní a jihozápadní hranice ale proti nim ještě stálo několik sice zablokovaných ale stále bojeschopných divizí ČSLA. Sověti měli sice polit. krytí ale byli v neznámém terénu s potencionálně nepřátelským obyvatelstvem, nekompaktně rozmístěni (nudlovitý tvar) a bez dostatečné spojení – celkově se mohla situace pro tyto okupační divize vyvíjet nepříznivě pokud by se ČSLA odhodlala k odporu ale během rána a dopoledne došlo k dalšímu vstupu intervenčních vojsk. Krátce po svazcích 1. gv. tank. armády a Armádní skupiny Jih (Balaton) vyrazily jednotky sovětské 20. gardové armády, polské 2. armády, sovětské 11. gardové armády, sovětské 38. gardové armády plus další polské, maďarské, bulharské, východoněmecké divize. Další armády Varšavské smlouvy nasadily zhruba 9 divizí, což Moskvě usnadnilo aktivaci jednotek a dohromady jenom samotní Sověti nasadili nejméně 22 divizí z toho 7 tankových, 13 motostřeleckých a 2 výsadkové resp. 8 ze stavu Skupiny sovětských vojsk v Německu, 4 ze stavu Karpatského VO, 3 z Běloruského VO, 3 z Pobaltského VO, 2 ze stavu Jižní skupiny vojsk, 1 ze stavu Oděského VO a 1 ze stavu Severní skupiny vojsk. Nasazení bylo zvoleno tak aby vyjma Jižní skupiny vojsk nebyl žádný svazek oslaben tak, aby nedokázal reagovat na situace zvenčí. 20. srpna 1968 vzniklo z hlavního velitelství Skupiny severních vojsk v Německu Hlavní velitelství Západ, které mělo pro případ akce stran NATO k dispozici 4 sovětská, 2 východoněmecká a 2 polská armádní velitelství – šlo dohromady o 28 tankových a motostřeleckých divizí ve dvou sledech (síla podobná té nasazené proti ČSSR) což jen ukazuje důležitost čs. operace pro Moskvu.
V tomto druhém sledu postupovala nejrychleji 6. gardová motostřelecká divize ze stavu sovětské 20. gardové armády a ještě před rozedněním měly její prvosledové součásti dosáhnout Prahy a posílit zde sovětské výsadkáře. Všechny útočné jednotky měly přesně vymezené prostory okupace, různé dle počtu čs. jednotek v oblasti a na významu oblasti obecně. Sovětská 1. gardová tanková armáda obsadila sektor západně linie Chomutov-Příbram-Strakonice, sovětská 20. gardová armáda obsadila sektor Chomutov-Příbram-Kolín-Liberec, sovětská 11. gardová armáda obsadila sektor Strakonice-Příbram-Kolín-Svitavy-Brno-Břeclav, polská 2. armáda obsadila sektor Liberec-Kolín-Svitavy-Olomouc-Bruntál-Krnov, Armádní skupina Jih (Balaton) obsadila sektor Břeclav-Topolčany-Šahy (část držela jedno z hraničních křídel), sovětská 38. gardová armáda obsadila zbytek území = 1/3 území ČSSR.
Zatímco prvosledové úderné jednotky, které postupovaly na křídlech podél hranic se soustředily na rychlé dosažení stanovených pozic a čs. jednotky jen blokovaly tak část druhosledových okupačních jednotek způsobovala incidenty při snaze obsadit ubytovací prostory čs. jednotek a donutit místní posádku ke kapitulaci a odzbrojení. Např. kasárna 51. ženijní brigády v Litoměřicích či milovické 13. tankové divize (čeští velitelé stáli pod namířenými sovětskými zbraněmi). Všeobecně se dle svědků sovětští výsadkáři prý chovali jak utržení ze řetězu, už v Ruzyni likvidovaly telefony, zámky, dráty (i hromosvody !), podobně řádil v budově GŠ ČSLA prapor výsadkářů kde vykopávali zamčené dveře, likvidovali telefony, rozbíjeli skříně se zámky a před nejtajnější místností (tzv. operační sál; hlídán ozbrojenými čs. vojáky) došlo málem k přestřelce. Svědci tvrdili, že minimálně někteří výsadkáři vůbec nevěděli ve které zemi jsou a domnívali se, že jsou někde na Západě. Krveprolití zachránilo až několik sovětských generálů a plukovníků, kteří vlastními těly zastavily zdivočelé výsadkáře, neboť v se obávali, že v případě vydrancování štábů ČSLA by hrozilo, že by se na ulicích povalovaly nejtajnější vojenské dokumenty včetně operačních plánů na válku v Evropě. V plánech okupantů asi bylo postupné odzbrojování čs. jednotek ale někteří čs. velitelé vyhlásili na útvarech s pomocí vojáků z povolání, kteří se v kasárnách nacházeli či se do nich nějak dostali, plnou pohotovost a odmítali odzbrojení a kapitulaci, situace byla napjatá a hrozila vyústit v přestřelky. Např. u západočeského 67. motostřeleckého pluku v Milovicích se málem část důstojníků a mužstva vzbouřila a chtěla vyrazit na pomoc Praze, v Lešanech zase nechal velitel 33. protitankové brigády rozmístit děla do postavení kruhové obrany včetně ostrého střeliva a tím zastavil sovětský postup což se muselo řešit až na nejvyšší úrovni.
Ve větších městech a zvláště v Praze vznikaly barikády i hradby živých těl a byl zastaven postup sovětských kolon, část lidí, vojáků a politiků se nechtěla s okupací smířit, část politiků, generálů a lidí z MV zradila či poslušně a nerozhodně sklonila hlavu.
Pasivní ale i aktivní odpor čs. občanů (sílila palba v pražských ulicích, jež si vyžádala několik desítek mrtvých – přes 15 jen u rozhlasu) donutil ještě dopoledne 21. srpna 1968 vrchní velení intervenčních sil k urychlené poradě o dalším postupu na základě které sovětský ministr obrany Grečko změnil rozkaz aby sice čs. posádky byly nadále blokovány, ale měly přestat pokusy s jejich odzbrojováním a měla být propuštěna zajatá rukojmí. Na základě uklidnění a výzev MO čs. jednotky, které zaujaly obranná postavení, se stáhly zpět do kasáren a střelivo se vrátilo do skladů a okupační jednotky pokračovaly v obsazování země ale přestávaly vyhledávat incidenty s čs. vojenskými a policejními jednotkami. Ještě 21. srpna byly staženy nejproblematičtější jednotky sovětské armády a např. sovětské výsadkáře nahradil v Ruzyni bulharský 22. motostřelecký pluk. Oproti původnímu plánu došlo k velmi minimálnímu nasazení východoněmeckých jednotek a sovětské velení tak v této věci prokázalo dostatek diplomatického taktu neboť uniformy tradice i střihu Wehrmachtu by v severočeských městech vyvolávaly nepříjemné reminiscence a byly obavy že vojáci Volksarmee by asi projevovali velkou aktivitu při odzbrojování čs. jednotek a na tyto požadavky kapitulace by zřejmě čs. jednotky reagovaly palbou.
Během 21. srpna 1968 bylo dosaženo všech vojenských cílů – byly obsazeny určené prostory a na čas zažehnána možnost odporu ČSLA. Ovšem naprosto zkrachovala politická část plánu útočníků. Stále existoval silný odpor obyvatelstva a zhroutilo se jednání o zřízení loutkové “dělnicko-rolnické” vlády neboť se nenašlo dost „reprezentativních“ zrádců kteří by byli ochotni plnit rozkazy okupantů. Okupanti byli nuceni jít cestou nátlaku neboli „jednání“ s unesenými oficiálními představiteli ČSSR jehož výsledkem byly tzv. moskevské protokoly.
V ČSSR se „dočasně“ usadilo 5 divizí nově vytvořené Střední skupiny vojsk a ČSLA přestala být plnohodnotným samostatným spojencem v rámci Organizace Varšavské smlouvy. Kvůli okupaci Československa zemřelo nejméně 108 lidí, asi 500 lidí bylo těžce raněno a další stovky lehce ranění. Podle různých údajů se podařilo emigrovat v té době asi 75 000 obyvatelům, další museli opustit své zaměstnání, jiní byli pronásledováni či zařazeni na černé listiny jen proto, že vyjádřili svůj nesouhlas s okupací. Vojska Maďarska, Polska, Východního Německa a Bulharska opouštějí Československo ještě v rok začátku okupace, ale největší okupant se zde zdržel ještě dlouhá léta. Sovětská vojska začínají odcházet až v únoru 1990, poslední voják opustil Československo 27. června 1991. Období od srpna 1968 se následně nazývá jako normalizace, kdy se od Československa počítalo, že se bude chovat podle moskevských protokolů.
Z mezinárodního hlediska si SSSR sice zjednal respekt jak dokáže silou „zatočit“ s odbojnými zeměmi pod svojí kontrolou ale pro komunistické hnutí byla okupace Československa katastrofou. Velká část západních komunistických stran se morálně nedokázala vypořádat s touto agresí a mimo vyloženě stalinisticky založené osoby jí povětšinou odsoudily. Okupace tak nastartovala ideologický rozklad komunistické ideologie a moci ve světě který vyvrcholil 20 let poté kolapsem celého komunistického bloku.
[ Zdroj převážně výpisky z knihy Jiřího Fidlera: 21.8.1968 – Okupace Československa, Bratrská agrese, Havran, Praha, 2003, Ústav pro studium totalitních režimů, WWW ]
