Informace přicházející z bojiště naznačují, že válka na Ukrajině vstupuje do industriální – materiálové fáze. Masivní ztráty zařízení, vozidel a střeliva podobně jako za 2. světové války vyžadují rozsáhlou a silnou průmyslovou základnu pro nahrazování zničené techniky. Ukrajinský konflikt je masivní válka, kde přibližně 250 000 ukrajinských vojáků spolu se 450 000 nedávno mobilizovanými občanskými zálohami stojí proti asi 200 000 ruským a separatistickým jednotkám. Vyzbrojení, živení a zásobování těchto armád je vskutku monumentálním logistickým úkolem. Zejména pravidelné dodávky vystřílené munice jsou obzvláště obtížné. Pro Ukrajinu je tento úkol komplikován ruskou schopností raketových zásahů hluboko v zázemí, které se zaměřují na ukrajinský vojenský průmysl a dopravní sítě po celé zemi. Ruská armáda také trpí ukrajinskými přeshraničními útoky a zjevnými sabotážními útoky ale ve značně menším měřítku. Dodávky střeliva a náhrada zničeného vybavení během tohoto konfliktu mohou být realizovány pouze za pomoci silné funkční vojenské průmyslové základny.
Tato zjevná realita by měla být konkrétním varováním pro západní země, které dlouhodobě zmenšovaly svoji vojensko-průmyslovou kapacitu a limitovaly si schopnost efektivně vojensky reagovat. Tato strategie se spoléhala na chybné předpoklady o budoucnosti válečných konfliktů a byla ovlivněna jak byrokratickou kulturou západních vlád, tak průběhem konfliktů s nízkou intenzitou v minulých letech. V neposlední řadě hrál též zejména v evropských zemích pocit falešného bezpečí díky členství v NATO, což umožňovalo zkorumpované politické reprezentaci využívat obranný rozpočet spíše jako zdroj stranického financování než pro skutečné potřeby vlastních armád. Výsledkem je, že v současné době nemusí mít Západ průmyslovou kapacitu účinně a aktivně se zapojit do velkého vojenského konfliktu. Západní reprezentace a zejména představitelé současné americké vlády se s hloupostí sobě vlastní vysmívali snahám bývalého prezidenta Trumpa donutit spojence k tomu, aby se vážně zabývali navýšením svých vojenských kapacit. Pokud tedy nyní současná americká vláda plánuje stát se znovu arzenálem světové demokracie, je třeba zásadně přehodnotit stávající schopnosti americké vojensko-průmyslové základny a znovu vytvořit hlavní předpoklady, které v minulosti úspěšně poháněly její rozvoj.
V současnosti neexistují žádné přesné údaje o spotřebě munice ve válce na Ukrajině. Žádná ze zúčastněných stran nezveřejňuje žádné konkrétní údaje. Nicméně pro naše potřeby můžeme vycházet z odhadu ruské spotřeby munice, kterou lze vypočítat z oficiálních údajů o bojových misích poskytovaných ruským ministerstvem obrany během každodenního briefingu.
Tyto informace jsou dohromady pro taktické rakety i konvenční běžné polní dělostřelectvo, není ale nepřiměřené předpokládat, že třetina z těchto útoků byla vypálena raketovým jednotkami, protože ty tvoří tabulkově třetinu dělostřelecké síly běžné motostřelecké brigády, přičemž dva další prapory jsou běžné hlavňové dělostřelectvo. To naznačuje asi 390 denních baráží vystřelených běžným hlavňovým dělostřelectvem. Každý dělostřelecký úder je běžně prováděn baterií o celkem šesti dělech. Předpokládejme, že v důsledku bojových ztrát a poškození se však tento počet pravděpodobně snížil na čtyři. Se čtyřmi děly na baterii a čtyřmi dávkami na zbraň vypálí hlavňové dělostřelectvo asi 6.240 granátů denně. Můžeme odhadnout dalších 15% na plýtvání, nevyužité a opuštěné zásoby či na zničení ukrajinskými údery. Tak nám vychází číslo až 7.176 dělostřeleckých projektilů denně jen pro hlavňové dělostřelecké systémy. Je třeba poznamenat, že ruské ministerstvo obrany hlásí pouze mise sil Ruské federace a nezahrnuje formace od separatistických republik Doněcka a Luhaňska, které jsou považovány za samostatné státy. Čísla nejsou dokonalá, ale i když je snížíme o 50 %, stále je to obrovské množství, které nijak nesnižuje celkovou logistickou výzvu.
Vítěze v dlouhodobé válce mezi dvěma mocnostmi podobné síly od počátku 20. století určuje to, která strana má silnější průmyslovou základnu. Země musí mít buďto vyčleněné výrobní kapacity pro výrobu masivního množství munice nebo mít schopnost urychleně převést jiný výrobní průmysl na válečnou výrobu munice. Bohužel se zdá, že Západ toto již také nemá.
V posledním období USA masivně snižovaly své zásoby dělostřelecké munice. V roce 2020 se nákupy dělostřelecké munice pro hlavňové systémy snížily o 36% na 425 milionů dolarů. V roce 2022 je plán snížit výdaje na 155mm dělostřelecké projektily na 174 milionů dolarů. To odpovídá asi 75.357 kusům základní „hloupé“ munice typu M795 pro běžné polní dělostřelectvo, 1.400 projektilů typu XM1113 pro houfnice M777 a 1.046 raketových granátů XM1113 pro dalekonosná děla. Pak je zde rozpočet 75 milionů dolarů určený pro GPS naváděnou přesnou munici typu Excalibur, která stojí 176.000 dolarů za střelu, tedy celkem se koupí 426 těchto „chytrých“ projektilů za rok. Stručně a jasně řečeno, americká roční dělostřelecká produkce by na Ukrajině přinejlepším vydržela pouze asi 10 dní až 2 týdny boje. Pokud by byl náš odhad vystřelených ruských projektilů přestřelen o 50%, zvýšila by se schopnost US dělostřelectva bojovat pouze na dobu kolem 3 týdnů.
USA nejsou jedinou zemí, která čelí této výzvě. V nedávných válečných hrách zahrnující americké, britské a francouzské síly, britská armáda vyčerpala národní zásoby kritické munice po osmi dnech. A to bohužel to není jen případ dělostřelectva. Protitankové střely (ATGM) Javelin a ruční systémy PVO (MANPAD) jsou na tom stejně. USA dodaly na Ukrajinu 7.000 kusů ATGM Javelin což je třetina jejich zásob a chtějí dodat další. Firma Lockheed Martin produkuje asi 2.100 Javelinů ročně, i když dle jejich informací se toto číslo může zvýšit až na 4.000 kusů ročně ale až za několik let. Ukrajina tvrdí, že každý den vystřelí 500 střel Javelin.
Spotřeba taktických balistických a křižujících řízených střel je stejně masivní. Rusové vystřelili na Ukrajině již zhruba 1.100 až 2.100 raket. USA v současné době kupují asi 110 střel PRISM, 500 střel JASSM a 60 křižujících raket Tomahawk ročně, což znamená, že za tři měsíce bojů Rusko vystřelilo čtyřnásobnou americkou roční produkci řízených raket.
Ruskou míru výroby lze nicméně pouze odhadovat. Rusko zahájilo výrobu moderních raket v roce 2015 v omezených počtech, a dokonce v roce 2016 byla výrobní produkce odhadnuta na 47 raket ročně. To znamená, že Rusko má k dispozici pouze pět až šest let sériové produkce raket. Počáteční stav ruských raketových zásob v únoru 2022 není znám, ale vzhledem k vystřeleným počtům a požadavku držet značné zásoby pro předpokládanou válku s NATO je nepravděpodobné, že by se Rusové nějak měli obávat nedostatku. Ve skutečnosti se také zatím zdá, že mají střel opravdu dostatek, a to i na vyložené plýtvání, kdy drahé strategické křižující střely posílají na běžné taktické cíle. Předpoklad, že v ruském inventáři je asi 4.000 moderních křižujících a balistických raket zdá se není nepřiměřený. Roční ruská produkce se pravděpodobně zvýší i navzdory západním sankcím. V dubnu oznámila firma ODK Saturn, která vyrábí raketové motory střel Kalibr, že otevírá dalších 500 pracovních míst. Je třeba si uvědomit, že ruské výrobní náklady jsou naprosto jinde než náklady na výrobu ekvivalentu v USA. To naznačuje, že i v této oblasti má Západ pouze paritu s Ruskem.
Válka na Ukrajině dále nutí k přehodnocení chybných předpokladů a strategií. Prvním klíčovým předpokladem moderního boje na Západě bylo to, že drahé zbraně s vysokou přesnostmi sníží celkovou spotřebu střeliva tím, že umožní vyřazení hlavních cílů hned při první dávce. Válka na Ukrajině ale zpochybňuje tento předpoklad, byť mnoho náznaků bylo vidět již dříve, například při masivním US úderu na cíle v Sýrii v roce 2018, kdy i přes obrovské množství střel nedošlo k významnému zničení objektů či výzbroje SAA. Chytré střely se zdají být méně účinné, než se očekávalo a oproti tomu mnoho tzv. „hloupých“ nepřímých dělostřeleckých systémů dosahuje velké přesnosti i bez speciálních naváděcích systémů. Běžným dělostřeleckým systémům značně pomáhá digitalizace map v kombinaci s masivním používáním dronů což umožňuje geolokaci a zvýšení přesností, přičemž videodůkazy naznačují i u běžného dělostřelectva schopnost prvního ničivého úderu nepřímou střelbou.
Druhým zásadně chybným předpokladem je, že vojenský průmysl může být podle libosti zapínán a vypínán. Tento způsob myšlení byl importován z podnikatelského sektoru a rozšířil se prostřednictvím vládní kultury USA. V civilním sektoru mohou zákazníci zvýšit nebo snížit své objednávky. Producent může být zasažen poklesem objednávek, ale pro korporace je to jen zřídka velká katastrofa, protože obvykle existuje více spotřebitelů a ztráty se promítnou mezi další kupující. Tato filozofie se projevila i během Covidu, kdy vlády omezovaly funkčnost různých firem. Bohužel to nefunguje pro vojenskou produkci. V USA či jakékoliv jiné zemi je totiž pro vojenský průmysl pouze jeden zákazník – a to je armáda či stát. Jakmile objednávky výzbroje klesnou, výrobce musí většinou uzavřít výrobní linky, aby snížil náklady a maximálně se přeorientuje na výrobu něčeho jiného ve snaze přežít. Malé podniky tak mohou zcela zaniknout, pokud ztratí armádní zakázky. Obnovení či vybudování nových kapacit je velmi náročné a tím náročnější čím sofistikovanější výzbroj se produkuje, zejména proto, že je velmi malá základna, z nichž firmy mohou najímat kvalifikované pracovníky. Taktéž některé starší vojenské systémy jsou víceméně ruční výroba a zaškolení nových pracovníků trvá velmi dlouho. Současné problémy s dodavatelským řetězci jsou též ve vojenské výrobě znásobeny, protože mimo existujících problémů je často kritické to, že subkomponenty mohou být vyráběny subdodavatelem, který buď již neexistuje, nebo čelí jiným problémům a není schopen v nějaké seriózní době taktéž obnovit výrobu komponentů či dokonce se dnes nachází v nepřátelské zemi.
Velkým problémem pro Západ je v současnosti čínský téměř monopol na materiály z vzácných hornin. Produkce MANPAD Stinger nebude obnovena minimálně do roku 2026, částečně kvůli nedostatku potřebných materiálů a komponentů jako jsou čipy. Americké informace z vojenskoprůmyslového komplexu naznačují, že zvyšování výroby vojenského materiálu kvůli válce může být náročné, ne-li nemožné a to zejména z důvodů problémů s dodavatelskými řetězci, nedostatku vyškoleného personálu a kvůli celkové degradaci americké výrobní základny. To je velký problém nejen pro US Army ale i pro armády spojenců v NATO, kteří nyní ve zvýšené míře požadují novou výzbroj. Produkce stíhaček F-16 bude obnovena až za více než rok, a i když vše poběží dle plánu, nový zákazník nemůže očekávat stroje dříve než v roce 2030. Obdobná situace je u amerických tanků, objednávky jsou na desítky let dopředu.
Nakonec se ukazují jako mylné veškeré předpoklady o spotřebě munice v moderních válkách. Americká vláda toto číslo vždy snižovala a od války ve Vietnamu do dneška se továrny na ruční palné zbraně zmenšily z pěti na jednu. To se ukázalo jako do očí bijící během eskalace irácké války, když USA začala docházet běžná munice do ručních zbraní, což způsobilo, že americká vláda musela masivně nakupovat britskou a izraelskou munici během počáteční fáze války. Neuvěřitelné je, že v jeden okamžik USA musely otevřít sklady z Vietnamu a dokonce i z období druhé světové války aby se nahradila spotřebovaná munice pro kulomety ráže .50. To vše byl z velké části výsledek nesprávných předpokladů o tom, jak efektivní americké jednotky jsou a byly. Vládní kontrolní úřad následně zjistil realitu, když konstatoval, že na zabití jednoho tálibánského povstalce bylo třeba vypálit zhruba 250.000 výstřelů. Naštěstí pro USA je v zemi silná kultura zbraní a silné soukromé zbrojní společnosti, které zabránily nejhoršímu. A to zřejmě není případ jen střeliva do ručních zbraní, jak je naznačeno dříve u střel Javelin a Stinger. Bez přístupu k vládní metodice není možné zjistit, proč odhad vlády USA byl tak extrémně mimo realitu ale existuje zde velké riziko, že stejné chyby se vyskytují i u jiných typů munice.
Závěr a poučení:
Válka na Ukrajině ukazuje, že moderní konflikt mezi přibližně silnými protivníky vyžaduje existenci technicky pokročilé, průmyslové produkční schopnosti a to v masovém objemu. Ruská armáda spotřebovává na Ukrajině munici v měřítku, které masivně přesahuje veškeré americké předpovědi a vlastní produkci munice. Aby se USA a další země Západu mohly postavit efektivně na obranu Ukrajiny, musí se změnit celkový přístup jakým tyto země pohlížejí na svůj obraný průmysl. Součástí řešení musí být uvědomění, že současné představy o tom, že Rusko je možné porazit pouze ekonomickými sankcemi a pouze dodávkami aktuálně dostupných zbraní je nesmyslná a mylná. Je třeba podřídit tuzemský průmysl válečné výrobě, přestat prosazovat vyloženě ekonomicky škodlivé názory na omezování celých průmyslových odvětví typu GreenDeal a začít investovat do nejmodernějších zbrojních technologií produkovaných pokud možno v tuzemsku bez zahraničních subdodavatelů. To pravděpodobně nepůjde beze změny politické reprezentace.
To vše má ale i druhou stranu mince. Je třeba si uvědomit, že světová ekonomická velmoc číslo 1. Čína nedovolí jakoukoliv porážku Ruska, a to zejména kvůli nedostatku munice. Pro Čínu je priorita udržet Západ v konfliktu na Ukrajině a vyčerpávat ho. Zatímco jak výše uvedeno, Západ již naráží na mantinely své vojenské produkce, Čína zatím vůbec nevstoupila do hry. Je zřejmé, že v okamžiku, kdy USA začnou vynakládat stále více svých vojenských zásob, aby udržely Ukrajinu ve válce, Čína začne poskytovat Rusku ekonomickou a smysluplnou vojenskou pomoc. Tedy pokud Západ chce v tomto konfliktu alespoň minimálně uspět – a nemylme se, jde o konflikt Západu a Ruska vedený hybridně na území Ukrajiny, musí radikálně změnit svůj vojenský průmysl a dát mu maximální prioritu před veškerými jinými problémy.
Článek zpracován na základě informací z britského Královského spojeného Institutu pro Obranu a Bezpečnostní Studia.
