Uběhl více než měsíc od zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Jak je možno hodnotit ruský útok, jaké byly možnosti mu zabránit a jaké jsou vyhlídky na jeho ukončení?
Z ruské strany nepochybně invazi na Ukrajinu plně charakterizuje slavný výrok bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „chtěli jsme to udělat perfektně ale dopadlo jako vždycky“. První měsíc vojenské operace ruských jednotek na Ukrajině lze odpovědně nazvat jako jejich selhání a ze strany Ukrajiny jde nepochybně o vítězství zejména v bitvě o hlavní město Kyjev. Rusko sice získalo značné územní zisky na jihu a severovýchodě Ukrajiny ale celkově nesplnilo základní cíle tzv. denacifikační speciální operace. Co k tomu vedlo?
V prvé řadě je nutno říct, že této válce a všem obětem šlo pravděpodobně zabránit. Selhala zejména diplomacie, a to na obou stranách. Je třeba zdůraznit, že Ruská Federace je v této válce agresor, který porušil mezinárodní právo a je tak prvotně odpovědný za veškeré škody. Nicméně nelze opomenout, že pokud by vyjednávání z obou stran konfliktu vedl schopný diplomat, opravdu nemuselo k této válce vůbec dojít.
Rusko provádělo podivně slabou, nepředvídatelnou politiku vůči Ukrajině. Bývalý vojenský šéf separatistické Doněcké republiky Igor Girkin – Strelkov tvrdí, že invaze byla chyba a Rusko mělo více hájit zájmy separatistických regiónů v minulosti. To potvrzují i další separatističtí politici, kteří dlouho obviňovali Rusko, že se od tzv. republik Donbasu snažilo distancovat, což vedlo ukrajinské vedení k pocitu, že v okamžiku, kdy budou mít Západem krytá záda mohou zaútočit.
Ze strany Západu pak v podstatě nebylo vedeno žádné diplomatické jednání, neboť i přes snahy donutit Kyjev k ústupkům bidenovou administrativou během celého posledního roku nikdo nedokázal přesvědčit Ukrajinu, aby jednání ohledně Minských dohod neblokovala. Silný vůdce Západu a zejména USA by nenechal dojít věci až tak daleko.
My v našem kolektivu stejně jako naprostá většina vojenských analytiků jsme do poslední chvíle nevěřili, že Moskva by realizovala vojenskou invazi v takovém rozsahu. Předpokládali jsme, že Kreml uzná tzv. separatistické republiky Donbasu, rozmístí tam oficiálně své jednotky a maximálně provede menší vojenské operace v nejbližším okolí. Předpokládali jsme ale také, že Rusko bude nadále zvyšovat tlak a vojenskou invazi na Ukrajinu provede v případě ekonomického rozpadu země a vzniklého chaosu, kdy obyvatelstvo bude vojáky opravdu vítat jako zachránce. Co nakonec vedlo Putina k realizaci katastrofálního scénáře?
Do hlavy vládci Kremlu nevidíme ale zřejmě půjde o komplex vlivů. Putin čelil dlouhodobě kritice ze strany ruských nacionalistů za příliš slabé reakce na aktivity Západu. Tato kritika se radikálně zvýšila po válce o Náhorní Karabach, kdy Rusko a ruské zbraně (na rozdíl od oficiální propagandy) utrpělo porážku od spojených sil Ázerbájdžánu a Turecka. Nesmyslná tvrzení o zapojení ruských mírotvorců nezakryjí fakt, že Rusko ztratilo přímou kontrolu nad oblastí, kterou ovládalo od 19 století. Je tedy možné, že Putin dospěl k názoru, že je třeba ukázat tvrdou ruku, jinak bude čelit stále silnější opozici doma. Jestli měla ruská rozvědka nějaké konkrétní informace o dodávkách obávaných strategických zbraní na Ukrajinu nevíme, ale je to jedno, pravděpodobně tomu věřili.
Tím se dostáváme k dalšímu důvodu invaze a zároveň i základnímu důvodu prvotního selhání ruských vojsk – cenzura, neinformovanost, ideologismus. Často se tvrdí, že totalitní režimy mají sice tvrdou cenzuru informací pro své obyvatelstvo, ale vládnoucí špičky mají všechny dostupné informace díky tajným službám apod. Není to úplně pravda, jakmile je zavedena cenzura, celá společnost se ocitá v nějaké nerealistické bublině, která se časem prohlubuje. Ta nerealistická bublina většinou snižuje kvality protivníka a nereálně navyšuje vlastní schopnosti. To se šíří nejen mezi běžnou populací ale i mezi elitami režimu a od určité doby již ani vládní špičky buďto nedostávají informace o reálném stavu (podřízení se bojí jim je předložit, protože odporují přijatému narativu) anebo jim prostě nevěří a považují je za dezinformace protivníka. A zřejmě přesně to se stalo Rusku a ruské armádě.
Je zřejmé, že ruská armáda při invazi nebyla připravena na reálný odpor, prvosledové jednotky měly spíše charakter speciálních jednotek bez těžké výzbroje a druhosledové jednotky byly zase zcela evidentně naprosto podřadné kvality. Ten, kdo připravoval plán invaze na Ukrajinu vycházel tedy z naprosto mylných informací, a to nejen o kvalitě a odhodlání protivníka ale i o schopnostech vlastní armády. Tedy rozhodnutí o útoku na Ukrajinu padlo pravděpodobně bez kvalitních informací a odpovědný je celý ruský režim, kde je potlačována svoboda slova.
Dalším důvodem selhání ruských jednotek a jejich porážky u Kyjeva je pak celková kvalita ruské invazní armády. Je otázka, zda byly poslány nejlepší jednotky, ale vše nasvědčuje tomu, že úroveň současného velitelského sboru je značně pod úrovni kvality ukrajinských velitelů – to ostatně potvrzuje i sám Strelkov.
Igor Strelkov, bývalý ministr obrany Doněcké lidové republiky porážku ruských jednotek u Kyjeva avizoval již před několika týdny, hlavní problémy vidí v neschopnosti ruské generality a považuje současného MO Ruska Šojgu za totálně nezpůsobilého. pic.twitter.com/h63wVQRJgx
— Strategické Myšlení (@StrategickeM) April 6, 2022
Roli určitě sehrál fakt, že velká část ruských jednotek je z východního vojenského okruhu, kde se zřejmě brala vojenská služba dost ležérně. Jeden z velikých problémů je, že ruská armáda není profesionální a skládá se zejména z vojáků základní služby či urychleně převedených záklaďáků do stavu vojáků s kontraktem, to potvrzuje i množství padlých vojáků starých pouze 18-20 roků. Zejména absence zkušených profesionálních poddůstojníků a nižších velitelských funkcionářů je problém, kvalita důstojnického sboru zvyklého na pohodlný život v posádkách na Sibiři, kde hrozí maximálně útok medvěda, nebude také příliš vysoká.
Ovšem ryba smrdí vždy od hlavy. Dle dostupných informací o přípravě invaze na Ukrajinu věděl mimo úzkého Putinova politického kruhu z armády jen náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace Valerij Gerasimov a Ministr obrany Sergej Šojgu. Za problémy je dle nás zodpovědný především Ministr obrany. Sergej Šojgu především není voják, je kariérní politik a Putinova podržtaška, který se na vysokou pozici dostal dle svědectví především své úlisnosti a podlézáním ruskému prezidentovi kdykoliv to bylo možné. Šojgu je tedy zodpovědný z katastrofální stav ruské armády a za zpackaný plán invaze na Ukrajinu. Proč nebyl popraven či poslán na Sibiř, jak by se slušelo za dřívějších dob je zřejmé, současně totiž je i jeden z mála Putinových přátel – či alespoň to prý úspěšně předstírá. Dostal tedy zřejmě vyhubováno, některé zdroje tvrdí, že kvůli tomu dostal infarkt, ale v pozici nadále funguje.
Mnoho dalších důvodů prvotního selhání ruské invaze na Ukrajinu je popsáno po celém internetu, včetně zřejmých taktických nedostatků a nezkušeností, jako je nesouhra pozemních a leteckých jednotek, logistické problémy, nedostatky ve výzbroji a vybavení – nebudeme je tedy opakovaně rozebírat.
Taktéž je zřejmý další vývoj po ústupu od Kyjeva – ruské jednotky se nyní budou soustředit na ovládnutí Donbasu a zajištění jižní části obsazeného území. Ovšem očekáváme zlepšení schopností a motivace ruských jednotek, historie ukázala, že se dokážou poučit. Až bude jasná situace, znovu jí rozebereme v dalším článku.
Rusko čeká ale jeden velký problém, a to je kontrola dobytého území. Je zřejmé, že se situace od roku 2014 na Ukrajině zásadně změnila. Tehdy na stranu proruských sil přebíhaly celé jednotky a velká část ruskojazyčného obyvatelstva východní Ukrajiny měla zájem dostat se z ekonomického marasmu do přece jenom bohatšího Ruska. To hrálo hlavní roli i v lehkém získání Krymu, kde naprostá většina tamních ukrajinských jednotek za větší plat ihned přešla do stavu armády Ruské Federace. Dnes již to neplatí, důvodem je samozřejmě i tvrdá nacionalizace Ukrajiny a perzekuce všeho ruského, což se projevilo především u mládeže. Hlavním důvodem ale je dle nás fakt, že dnes nemůže Rusko nic nabídnout, nemůže nabídnout vyšší životní úroveň ani ekonomickou prosperitu v blízké budoucnosti. A obrovským důvodem je i samotná ruská agrese, která sjednotila i rusky cítící Ukrajince s vlastní zemí, a to se po dlouhé roky nezmění.
