Válka na Náhorním Karabachu skončila před dvěma měsíci. V Arménii, která válku prohrála, byl pro mnohé takový výsledek nemilým překvapením. Někteří analytici však předpovídali výsledek války v Karabachu již několik let před 27. zářím 2020, kdy Ázerbájdžán zahájil ofenzívu. Mezi těmi, jejichž předpověď se naplnila, je Konstantin Makienko , zástupce ředitele ruského Centra pro analýzu strategií a technologií (CAST). Makienko v roce 2018 v souvislosti s vydáním knihy „Waiting for the Storm: South Caucasus“ uvedl, že válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach je nevyhnutelná. Popsal jeho přibližný scénář, taktiku vojsk a pravděpodobný výsledek. Ukázalo se, že tato předpověď byla správná téměř ve všech klíčových bodech.
Výtažek z jeho tehdejší analýzy a její srovnání zde přinášíme. Co se dalo a nedalo předvídat?
Autoři knihy předpokládali, že s největší pravděpodobností Ázerbájdžán předtím, než se pokusí konečně vyřešit problém Karabachu, provede alespoň jednu nebo dva průzkumy bojem v rozsahu menších operací, obdobně jako v dubnu 2016. Skutečnost, že si Baku rovnou stanoví úkol způsobit rozhodnou porážku arménským formacím a obnovit kontrolu nad všemi oblastmi obsazenými Armény během války v letech 1992–1994 – to autoři nečekali.
Autoři dále vysvětlují, proč to nešlo předvídat. Rozhovor proběhl před tím, než se Nikol Pašinjan v květnu 2018 stal arménským předsedou vlády a po sérii občanských protestů vystřídal Serže Sarkisjana. Pokud by stará politická elita zůstala u moci v Arménii, vojenská situace na podzim roku 2020 by byla totiž s největší pravděpodobností poněkud odlišná.
Je celkem možné, že by se Baku jednoduše neodvážilo podniknout tak rozsáhlou vojenskou operaci. To znamená, že na začátku roku 2018 ještě nebylo jasné, jak bezmocný Pašinjan bude. Jedna věc je, když je hlavou státu člověk, který má zkušenosti se reálnou válkou (jako např. Robert Kočarjan, prezident Arménie v letech 1998-2008), a druhá věc je, když je hlavou státu novinář. Pašinjan se navíc parodoxně podobá dalšímu poraženému zodpovědnému za těžké porážky své země, a to prezidentu Ázerbájdžánu Abulfazu Elčibejovi, pod nímž ázerbájdžánská armáda utrpěla katastrofické porážky a země ztratila rozsáhlá území. Než se stal prezidentem v letech 1992-93, studoval starověké texty, překládal z arabštiny a v sovětské éře byl disidentem. A pak začal vládnout státu se smutným výsledkem pro svůj stát. Historie dokáže být někdy sarkastická.
Konstantin Makienko poukazuje na to, že „oni v SSSR“ si tím také prošli, když se hlavou státu stal pseudo-právník. Pouze formálně právník, který byl ve skutečnosti během studií propuštěným tajemníkem Komsomolu na univerzitě. Hovoří o Michaelovi Sergejeviči Gorbačovovi, který ve skutečnosti neměl žádné vyšší vzdělání. Výsledek jeho skvělého vedení je všem dobře známý.
Makienko dále říká, že prostě nepředpokládali, že se politická elita v Arménii takto změní, a že nové politické vedení bude takto průměrné.
„A druhá věc, co jsme nečekali“, říká Makienko je, „že jsme si nedokázali představit tak silné zapojení Turecka do tohoto konfliktu“. Nyní je zřetelně jasné, že turečtí vojenští poradci byli přímo přítomni v ázerbájdžánských vojenských formacích. Tedy nejen na velitelstvích, kde se věnovali realizaci vojenských operací a jejich plánování. Turečtí velitelé a poradci byli přímo přítomni v bojových formacích ázerbájdžánských vojsk až na úrovni praporu. A v některých případech dokonce jejich velitelská pravomoc šla až na úroveň roty. To znamená, že Turci ve skutečnosti měli na starosti přímo pozemní vojenské operace. Dále je samozřejmé, že turečtí vojáci přímo pilotovali větší bezpilotní prostředky a turecká armáda přímo poskytovala systémy EWS k potlačení arménských systémů protivzdušné obrany, komunikací atd.
Makienkův tým v roce 2018 na základě analýzy konfliktu v roce 2016 pojmenoval slabiny arménské obrany, které by mohly vést k porážce: špatné a zastaralé technické vybavení armády, nedostatečně vybudované obranné linie, nízká míra rozmístění vojsk a nevyvinutá vojenská infrastruktura. Bohužel tyto problémy nebyly vyřešeny do roku 2018, kdy se v Arménii dostal k moci Pašinjan a s jeho příchodem se situace jen zhoršila.
Makienko uvádí několik z příkladů na který poukazovali a které nikdo neřešil: Na jihu, v jediném směru, který je v tomto operačním prostředí nebezpečný, se obranné struktury ukázaly jako nejslabší. Dále arménské jednotky zcela ignorovaly polní maskování. A za třetí, negativní výběr velitelského sboru – v arménských jednotkách se povyšovalo nikoliv na základě schopností ale na základě toho, že dotyčný souhlasil s politickým kurzem země a byl loajální k vedení.
Ředitel institutu CAST ale dodává ještě další důležitý poznatek, o kterém říká, že je důležitý i pro Rusko. Arméni si na základě výsledků války v letech 1992–1994 a výsledků následných střetů, včetně konfliktů v dubnu 2016, vytvořili komplex nadřazenosti nad Ázerbájdžánci. Věřili, že navzdory vojensko-technickému a početnímu zpoždění za Ázerbájdžánci jsou organizačně lepšími než Ázerbájdžánci včetně lepších morálních a psychologických kvalit. Ale najednou se ukázalo, že ázerbájdžánská pěchota i tankisté byli také silně motivovaní, a navíc dokonale vycvičení. Podcenění soupeře je velmi nebezpečná věc. „Podcenění i slabého vnějšího nepřítele vede k tak těžkým porážkám“ dodává Makienko.
Navíc se ukázalo, že Ázerbájdžánci od dubna 2016 velmi podstatně zlepšili kvalitu své pěchoty, zvýšili silně svoji vojensko-technickou převahu, a především zlepšili kvalitu velení díky využití tureckých zkušeností. Výsledek války o Náhorní Karabach je důležitá lekce nejen pro Armény, ale pro všechny státy obecně. Toto je jasné poučení, které ale nikdo neučí: „v žádném případě byste neměli podceňovat svého soupeře“.
Ředitel institutu ČÁST Konstantin Makienko k tomu dodává s odkazem na svoji zemi: „Nevím například, jak naše armáda hodnotí ukrajinskou armádu. Ale vím, že náš průměrný občan, který sleduje televizi a více či méně se zajímá o politiku, pohlíží na ukrajinskou armádou pohrdavě – toto je fakt. A to je velmi nebezpečné, protože ukrajinská armáda dnes vůbec není to, co byla v roce 2014“.
„Cítit se nadřazeně a podceňovat protivníka může být velmi nebezpečné. Přeceňovat nepřítele samozřejmě také není dobré, musíte ho reálně a objektivně posoudit, to se však stává málokdy. Ale pořád je ještě lepší protivníka přeceňovat než ho podcenit“ uzavírá Makienko.
