Současný konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach (tzv republiku Arčach) má kořeny hluboko v sovětské minulosti a je poměrně dobře popsán. Je známo i geopolitické pozadí turecké snahy o přímý kontakt se spřízněnými turkickými Azery a dalšími turkickými zeměmi regionu. Co však není úplně zřejmé a je předmětem častých úvah, pro Rusko dovolilo Turecku tak velké navýšení vlivu v jeho doposud výsadní sféře zemí bývalého SSSR a zejména proč doposud nijak významně nevystoupilo na obranu svého člena Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO).
Dříve bylo nemyslitelné, že by bez ostrého a často vojenského varování jakákoliv země vojensky napadla či jenom ohrozila zemi pod vlivem SSSR potažmo Ruska. Nyní vidíme ze strany Ruska pouze vlažné vyjádření o nutnosti ukončení násilností a k návratu k jednacímu stolu a k Turecku je určeno pouze mírné napomenutí, že do oblasti přiváží radikální islamisty. Přičemž zrovna Rusko má historicky velké problémy s islamistickým radikalismem importovaným ze zahraničí a mělo by mít veškeré důvody k obavám, co by se stalo, kdyby syrští džihádisté popošli o pár desítek kilometrů na sever.
Například Asli Aydintasbas, analytik a expert think tanku European Council on Foreign Relations (ECFR) říká: „Není úplně zřejmé, že Turecko a Rusko stojí v tomto konfliktu proti sobě. Rusko se zatím kouká jinam a zavírá oči i na tím, že Arménie ztrácí území.“
Důvodem jsou dle Aydintasbas velmi napjaté vztahy Moskvy s aktuální pašinjanovou vládou, která vzešla z tzv. arménské revoluce roku 2018, kdy byla svržena po masivních protestech proruská vládní garnitura a nový premiér Nikol Pašinjan zahájil otevřeně proevropský a prozápadní kurz. Arménský premiér Nikol Pašinjan dokonce naznačil snahu Arménie o vstup do EU či NATO.
Je tedy zřejmé, že Moskva bude riskovat územní ztráty Arménie s očekáváním, že se aktuální proevropská vláda zhroutí či, že v nouzi přistoupí na proruský kurz. Někteří analytici se domnívají, že zde může být určitá dohoda s Tureckem (chování Ankary i Moskvy to naznačuje) aby byl vytvořen tlak na Arménii a ta byla donucena se podřídit ruským zájmům.
Další důvod například dle amerických analytiků je, že Moskva chce využít nezúčastněnosti USA a chce před celým světem poukázat na neschopnost EU a zejména tzv. Minské skupiny v rámci OBSE udržet si nejenom respekt ale i mír. Moskva bude v pozadí a počká si až permanentní členové skupiny jako je Francie a USA vyčerpají veškeré své diplomatické schopnosti a s blamáží přiznají, že nejsou schopni cokoliv vyjednat a zajistit, jak to ostatně fakticky je od roku 1994. Pak vystoupí Rusko se svými návrhy a rychle dohodne mír a ukončí boje čímž u všem aktérům v regionu dá najevo, kdo skutečně rozhoduje.
Dále zejména západní média nevěnují pozornost velmi dobrým vztahům Putina a ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Aliyeva, který je synem vysokého důstojníka KGB a má stále velmi dobré kontakty v ruských tajných službách. Taktéž ruský ministr obrany Sergej Šojgu má velmi dobré kontakty v Ázerbájdžánu a Turecku, mluví plynně turecky a je považován za architekta rusko-turecké spolupráce.
Je tedy vysoce pravděpodobné, že Turecko dostalo k útoku na Arménii od Ruska zelenou. Co bude pro Moskvu odměna není úplně jasné. Dokonce i Rusům musí být jasné, že Ankara nijak nezasáhne proti džihádistům v syrské provincii Idlíb. Někteří se domnívají, že Moskva chce především Erdogana udržet u moci, vítězství tureckých zbraní bude v Turecku, kde hrozí ekonomické problémy, považováno za znak síly svého prezidenta. Erdogan se navíc ocitne ještě více závislý na Moskvě, což Rusku bude vyhovovat. Některé informace též naznačují, že Rusko koketuje s myšlenkou umožnit Ankaře jejich požadavek na další útok proti Kurdům v severní Sýrii. Ovšem nepochybně hlavní očekávaná odměna pro Rusko bude, až nenasytný sultán Erdogan, který se otevřeně shlíží v Osmanském Impériu, rozklíží nejen NATO ale i EU.
Rusko hraje šachovou hru a přemýšlí mnoho tahů dopředu a stejně jako v šachu může neznalému připadat podivné, když hráč obětuje silnou figuru, neboť nezná další tahy.
