Pozorovatelé na celém světě se nyní ptají: „povede občanská válka v Libyi a soupeření o ropnou oblast Sirte a strategicky významnou základnu al-Jufra ke konvenční vojenské konfrontaci mezi Tureckem a Egyptem? Navzdory přímým výzvám z Moskvy či z dalších států k míru, zpravodajské informace naznačují, že Ankara provádí operační přípravy k tomu, aby její spojenci v Libyi – síly vlády Národní dohody se sídlem v Tripolis (GNA) spustili zhruba v polovině července další ofenzívu směrem na strategické oblasti Sirte a al-Jufra.
K tomu se již vyjádřil Aguila Saleh – předseda libyjského parlamentu se sídlem v Tobruku, který podporuje Libyjskou národní armádu (LNA) polního maršála Chalífy Haftara když 24. června řekl, že parlament požádá Egypt o vojenskou intervenci, pokud by bylo napadeno hlavní pobřežní město Sirte. 20. června následně egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí prohlásil, že Egypt má podle Charty OSN právo na vojenskou obrannou akci v Libyi. Dle slov egyptských vojenských představitelů je zřejmé, že považují oblasti města Sirte a základny al-Jufra za „červenou linii“ pro národní bezpečnost Egypta.
Město Sirte je klíčem ke kontrole libyjského „ropného půlměsíce“, který se podílí 60 % na exportu ropy. V Sirte se nacházejí klíčové závody ropného zpracovatelského průmyslu a důležité terminály pro čerpání ropy do tankerů, má také vojenský význam, neboť umožňuje kontrolu libyjského pobřeží mezi Tripolis na západě a Benghází na východě.
Al-Jufra je oproti tomu klíčová vojenská a letecká základna bez které by LNA nebyla schopna ovládat vzdušný prostor ve střední Libyi a umožňuje dominanci celého libyjského vzdušného prostoru. Stručně řečeno, kdo ovládá al-Jufru ovládá celou Libyi.
Dle informací amerického velení v Africe (AFRICACOM) je též v al-Jufře umístěno nejméně 14 nově dodaných strojů MiG-29 a Su-24 a na základně jsou též rozmístěny systémy protivzdušné obrany (PVO) Pancíř a žoldnéři ruské skupiny Wagner. Al-Jufra je též hlavní logistickou základnou LNA. Zde afričtí žoldnéři ze zemí, jako je Súdán nebo Čad, kteří byli najati jednotkami maršála Haftara, absolvují krátký základní výcvik, než zamíří k frontovým liniím na západě, aby bojovali proti GNA.
Turecká intervence v Libyi rozdělila NATO, neboť Francie se snaží postavit do čela protiturecké aliance uprostřed rostoucího bilaterálního napětí ve východnímu Středomoří. Francouzský prezident Emmanuel Macron 22. června obvinil Turecko, že hraje v Libyi „nebezpečnou hru“, která již nemůže být dále tolerována. „A vrátím se zpět k mému loňskému prohlášení, že NATO je ve stádiu klinické smrti… jeho chování vůči Libyi je toho nejlepší příklad “řekl.
Oproti tomu Spojené státy, Itálie a Německo stále naivně doufají, že turecká vojenská intervence v Libyi zabrání Rusku, aby zde získalo trvalé vojenské základny a používalo je ke zvýšení svého vlivu v Africe. Proto tyto země NATO zaujaly pozice a vydávají prohlášení, které nepřímo podporují tureckou vojenskou operaci v Libyi. Taktéž rostoucí kontakty mezi šéfem GNA Fáizem Sarrádžem a Washingtonem naznačují, že Turecko tvrdě pracuje na ovlivnění americké pozice v Libyi.
Ovšem státy NATO podporující tureckou invazi v Libyi se mohou snadno přepočítat. Navenek ventilované neshody či nepřátelství mezi Ruskem a Tureckem se neprojevuje ve snížení oboustranně výhodné spolupráce a koordinace vojenských jednotek, ani v Libyi ani v Sýrii. Naopak, dle všech indicií to vypadá, že Rusko a Turecko dospěly jak v Sýrii, tak i v Libyi k nějaké formě dohody o rozdělení vlivu. Turecké jednotky nyní například v syrské provincii Idlíb provádějí vojenské operace proti jednotkám džihádistů, aby zajistily plnění dohod právě s Ruskem. Taktéž ruští žoldnéři v Libyi se zdají chovat tak, jako by dostali rozkaz jednat pasivně vůči postupujícím jednotkám GNA.
Obě země totiž mají naprosto stejný zájem – vyhnat z oblasti svých zájmů nejen USA ale i další, zejména západní země. Pokud by se Rusko s Tureckem dohodly na oboustranně výhodném rozdělení oblastí Libye, znamenalo by to konec existence dalších zemí v tomto prostoru, a to by značně zvýšilo prestiž obou exponentů.
Zatím se tedy zdá, že se konflikt v červenci opět rozehřeje. Ankara je dle všech indicií opravdu rozhodnuta tlačit dále na pilu. Obavy, že Egypt zahájí konvenční válku intervencí proti GNA v Libyi se zdají být pro turecké analytiky bezpředmětné. Dle slov tureckého novináře blízkého zpravodajským službám, reakce Ankary na prohlášení Egypta a Spojených arabských emirátů je asi takováto: „vůbec vaše žblebty nebereme vážně, uvidíme, zda jste schopni vůbec něco udělat! “
Pokud ale jde o vojenské možnosti, čelí však Ankara některým vážným nevýhodám. V první řadě je pro vzdušnou dominanci v ose Sirte-al-Jufra životně důležitá střední a vysoká nadmořská výška, to ale pro Turecko zůstává problémem, přestože rozmístilo systémy PVO Hisar pro kontrolu v nízkých nadmořských výškách. Ankara paradoxně má k dispozici pokročilejší systémy PVO delšího doletu S-400, které zakoupilo od Ruska v loňském roce. Systémy S-400 však zatím Turecko nedokázalo aktivovat a jejich převoz do Libye je prozatím vyloučen. A přinejmenším také prozatím se zdá, že Washington se zdráhá začít bojovat s Ruskem boj o dominanci vzdušného prostoru v Libyi. Proto musí Ankara spoléhat při své plánované ofenzívě na použití leteckých systémů mimo střední a vysoké výšky, což je omezení, které již zažila v Sýrii. Pokud by však Moskva a Káhira vstoupily do konfliktu s větší intenzitou, stala by se situace pro Turecko velmi riskantní.
Vzhledem k omezenému doletu potřebují turecké stíhací letouny F-16 pro efektivní nasazení v Libyi a vybojování vzdušné nadvlády vícenásobné dotankování ve vzduchu. Předsunutá letecká základna by mohla být řešením, ale Alžírsko i Tunisko se zdráhaly nabídnout takovou pomoc. Letecké základny nyní pod kontrolou GNA nejsou zatím schopny podporovat intenzivní operace letadel standardu NATO a stejně by byly okamžitě cílem intenzivních náletu bombardérů LNA. Turecku rovněž chybí těžší bombardéry, které by mohly zajistit omračující údery na protivníka. Jak má turecké letectvo zabezpečit svůj operační prostor před možnými údery egyptských nebo emirátských letadel, to je další problém, který musejí turečtí vojenští plánovači vyřešit, i když Ankara má sklon věřit, že ani Egypt, ani Spojené arabské emiráty se do žádné takové akce nepustí.
Poskytování úspěšné letecké podpory pozemním silám pomocí bojových letadel, útočných vrtulníků a ozbrojených bezpilotních dronů je zásadní pro vojenský úspěch operace – něco, z čeho má turecká armáda trpké zkušenosti ze 72denního obléhání al-Bab během operace Štít Eufratu v severní Sýrii v roce 2017 anebo z bojů v syrské provincii Idlíb v nedávné době. Bez silné letecké podpory bude muset Ankara co nejvíce využívat nepřímou palebnou sílu svých těžkých houfnic a raketometů, které nedávno dovezla do Libye. Nepřímá podpora těžkého dělostřelectva a cílené nálety za použití dronů samozřejmě nemohou nahradit přímou leteckou podporu, přestože turecké bezpilotní stroje a drony získaly v posledních letech tu nejlepší pověst a jejich schopnosti značně vzrostly.
Rovněž turecká armáda nemá v současnosti kapacitu k rychlým přesunům jednotek od velikosti praporu nebo většího a objemnějšího vojenského vybavení. Absence strategického vojenského dopravního letounu, jako je například Globemaster C-17 nebo Iljušin Il-76 je kritickou chybou, kterou se zatím snaží pokrýt letouny C-17 katarských vzdušných sil.
Další potenciální omezení pramení z nedostatků kvalitního vojenského personálu u jednotek GNA, zejména pokud jde o důstojníky a štábní velení. Nasazení tureckých generálů a dalšího vojenského personálu v Libyi do značné míry zaplnilo vakuum, ale jejich množství zatím nestačí na tak velkou ofenzívu, jakou je útok v oblasti Sirte a al-Jufry.
Neschopnost spojit vojenské úsilí s diplomacií by navíc mohla zabránit Turecku v tom, aby se operační úspěchy promítly do udržitelných diplomatických zisků.
A v neposlední řadě se budou mnozí v Turecku brzo ptát, do jaké míry může churavějící turecká ekonomika udržet nákladné vojenské podniky v zahraničí a financovat rozsáhlý obranný průmysl, i přesto, že zřejmě velkou část přímých vojenských nákladů na aktivity Turecka hradí Katar.
