Rychlá a silná expanze Turecka ve Středomoří, jeho ambice v Sýrii a Libyi mnozí vysvětlují jednoduše imperiálními ambicemi prezidenta Erdogana a jeho snahou obnovit Osmanskou říši v plném rozsahu její největší existence. Jistě mají částečně pravdu, zejména je zajímavé sledovat, jak Turecko kopíruje vojenskou politiku Osmanů v chytrém využívání rozporů mezi jeho nepřáteli a navazováním spolupráce s původně ideologicky rozdílným spojencem. Typický příklad je využívání rivality mezi Ruskem a USA v Sýrii, kdy tlakem a výhrůžkami spolupráce tu s jedním či jindy s druhým si Turecko vynutilo v podstatě zadarmo získání velké části území svého nepřítele.
To není ale vše. Turecko se hlásí k sunnitské větvi islámu a Sunnité jsou zarytí nepřátelé Šíitů, kteří jsou většinová populace v Íránu. Nenávist mezi těmito větvemi islámu je historická a podobá se nenávisti mezi katolíky a protestanty v období třicetileté války. Taková třicetiletá válka probíhá nepřímo zejména mezi sunnitskými státy arabského poloostrova a Íránem a projevuje se nejmarkantněji v hybridním konfliktu v Jemenu. V Jemenu je sunnitská část populace podporována Saúdskou Arábií a Spojenými Arabskými Emiráty (UAE) (včetně IS či Al Kaidy) proti tzv. šíitským povstalcům z fronty Ansar Alláh neboli též Hútiové (dle majoritního šíitského kmene), kteří jsou masivně podporováni právě Íránem.
Bylo by tedy logické očekávat, že sunnitské Turecko bude jednoznačně podporovat své sunnitské soukmenovce proti Íránu. Ovšem turecká vládní strana prezidenta Erdogana je silně pod vlivem islámské radikální skupiny zvané Muslimské bratrstvo – sám prezident je podezřelý z členství v této převážně sunnitské panislámské organizaci a dle některých byl viděn, jak například používá symboliku této organizace.
Muslimské bratrstvo je navenek silně populistické hnutí používající sociální témata a rétoriku a věří, že dokážou vybudovat jednu říši založenou na radikálním pojetí dogmatického islámu. V diktátorských režimech arabských islámských zemí během tzv. Arabského jara dokázalo MB zmanipulovat davy a využít protestů proti vládnoucím vrstvám, v některých zemích se zmocnili přímo vlády, což ohrozilo tradiční muslimské středověké režimy. Příkladem je Egypt, kde MB vládlo prostřednictvím následně svrženého prezidenta Mursího. Egypt a saúdská Arábie považují MB za mimořádné ohrožení vlastní bezpečnosti a jeho členy tvrdě stíhá a samotnou organizaci zařadilo na seznam teroristických skupin vedle např. IS.
MB nemá přímo vlastní ozbrojené složky, ale pomocí svých členů kontroluje řadu radikálních milicí či přímo teroristických jednotek jako je například palestinský Hamás. Hlavní nepřátelé Muslimského bratrstva jsou tedy středověké totalitní režimy jako je Saúdská Arábie, tzv. prozápadní korupčníci jako je Egypt či samozřejmě satanský Izrael. A zde nachází tato radikální sunnitská organizace souznění se šíitským Íránem.
Již dříve byly známky spolupráce MB a Íránu například proti Izraeli a mnoho analytiků poukazovala na roli MB například v občanské válce v Sýrii kde operativci MB pracovali na urovnání sporů mezi šíitskými a sunnitskými frakcemi. MB stojí též za krizí mezi Katarem a Saúdskou Arábií která se projevila zejména v roce 2017. V Kataru bylo sice MB formálně rozpuštěno v roce 2019 ale Katar stále financuje MB po celém světě, jeho státní kanál Al Jazeera nezakrytě favorizuje pozitivní informace o MB a v zemi nelezlo bezpečný domov mnoho nejvyšších představitelů MB. Předpokládá se, že úzká spolupráce Kataru a Turecka je taktéž dílem MB.
Minulý rok se objevily taktéž úniky z tajných íránských archivů (údajně díky agentům izraelského Mossadu) které vrhly zcela jiné světlo na spolupráci Íránu a MB. Část informací, které zveřejnily například deníky The Intercept či The New York Times objasňují tajná jednání a schůzky představitelů MB zejména s íránskými elitními jednotkami Al Quds (ta je zodpovědná za íránské vojenské operace v zahraničí) a Íránskou revoluční gardou. Šlo například o jednání egyptského prezidenta Mursího (který byl podporován MB a Obamou) s íránskými představiteli v roce 2014.
Další informace objasňují jednání Muslimského Bratrstva a veliteli Íránských revolučních gard (IRGC) v roce 2014. Setkání proběhla pod patronací Turecka (jehož vládnoucí strana AKP je odnoží MB) které dlouhodobě podporuje mocensky MB nejen v Egyptě ale i jinde. Dle zveřejněných informací se v tureckém hotelu měl setkat s vedením MB přímo velitel IRGC Kásim Sulejmání (zabit v lednu 2020 americkou střelou v Iráku). Ale jelikož šlo o vysokého představitele Íránu pod drobnohledem západních složek, turečtí organizátoři nakonec dali přednost méně známému důstojníku IRGC Abu Hussainovi, který jednal s představiteli MB se jmény Ibrahim Munir Mustafa, Mahmoud al-Abiary a Youssef Moustafa Nada. Cílem jednání byla koordinace boje proti společným nepřátelům jako je například Saúdská Arábie a Izrael.
Delegace MB nabízela taktéž koordinaci bojů proti Saúdské Arábii v Jemenu, kde členové MB měly koordinovat spolupráci se sunnitskými kmeny a Írán pracovat s Hútii. Konkrétní závěry nejsou známy, ale jednání v Turecku vedla k dalším setkáním mezi MB a IRGC jak přímo v Turecku, tak i v Libanonu. Obě strany se údajně dohodly, že budou spolupracovat jak politicky, tak i vojensky.
Dle všech indicií ale spolupráce Íránu a Muslimského bratrstva pokračuje. Turecká vláda nyní již nezakrytě podporuje Írán na mezinárodním poli a pomáhá mu eliminovat dopad US sankcí.
Taktéž Turecko s Katarskou finanční pomocí zachránilo vojensky vládu Muslimského bratrstva v Libyi, kde si chce zajistit operační základnu pro podporu MB v Egyptě – není divu, že Egypt úspěchy GNA v Libyi vnímá jako vážné ohrožení svého režimu. Turecko též přímo podporuje sesterskou odnož MB v Palestině – Hamás, jehož představitelé se pravidelně účastní oslavných akcí IRGC. Vláda MB v Turecku též těsně spolupracuje s Íránskou armádou při útocích proti Kurdům v severním Iráku.
Lze tedy předpokládat, že spolupráce MB a IRGC bude nadále pokračovat, což se projeví zejména ve stále těsnější ekonomické a vojenské spolupráci Turecka a Íránu nejen v oblasti Blízkého Východu.
