Před pár dny byla zveřejněna výroční zpráva o Mezinárodních hrozbách pro rok 2021 od renomovaných expertů z Moskevského státní Institutu pro mezinárodní vztahy MGIMO University (Moscow State Institute of International Relations)

Zpráva je pro nás zajímavá, neboť na rozdíl od podobných analýz ze Západních organizací obsahuje místo omletých propagandistických floskulí o genderové rovnosti a ekologii více konkrétních informací. Přinášíme výtah toho z našeho pohledu nejpodstatnějšího (upozorňujeme, že analýza je pochopitelně z ruského pohledu):

V první kapitole se konstatuje, že bude pokračovat celosvětový trend z roku 2020, a to je heslo „více státu“. A to nejenom v důsledku epidemie COVID-19 prohloubení státní byrokracie a státní kontroly ve všech oblastech ale analýza konstatuje, že bude narůstat i vliv samostatných „národních“ států oproti vlivu mezinárodních organizací. Dodává ale, že tuto skutečnost nezměnila přímo pandemie, ale ta pouze urychlila logický vývoj.

Kapitola druhá je věnovaná USA. Zde se konstatuje, že USA nebudou moci nějak radikálně změnit svoji dlouhodobou zahraniční politiku a rok 2021 bude pro ně rokem nejrůznějších iluzí, ze kterých bude ale tvrdé procitnutí. Zatímco na mezinárodní úrovni se bude administrativa USA snažit o znovuzískání ztracených pozic, vnitřní rozpory budou nadále narůstat, a to jak na sociální úrovni, tak i mezi finančním sektorem a tradičními ekonomickými sektory.

Bidenovo vítězství nazývá analýza MGIMO „Pyrrhovo vítězství“ neboť progresivistické křídlo ho bude tlačit do slibovaných ultralevicových reforem zatím korporativní křídlo bude blokovat jakoukoliv změnu status Quo. Biden se bude snažit neřešené domácí problémy přebít „úspěchy na mezinárodním poli, to dovolí zejména Číně krátké nadechnutí před dalšími konflikty a zlepší spolupráci USA s EU.

Neshody Ruska s Bidenovou administrativou zejména ohledně Sýrie a Ukrajiny jsou větší než s tou Trumpovou, ale analýza nevylučuje, že situaci ovládnou realisté, kteří vztahy zejména v oblasti kontroly ZHN zlepší. Bidenovi poradci již údajně uvažují o prodloužení příslušných smluv o min. dalších 5 let. Nicméně Rusko může očekávat příval negativních informací včetně vojenských provokací ze strany Ukrajiny, Gruzie a Polska, aby Bidenova administrativa získala co nejlepší podmínky k vyjednání nových smluv – tak pracují.

Třetí kapitola je věnovaná EU a zejména Německu. Zde se konstatuje, že EU se bude snažit realizovat extrémně drahý projekt „Green Deal“ kteří mnozí nazývají ekologickým šílenstvím. Doplatí na to všichni. U Německa, které bylo hnacím motorem evropské integrace se očekává prohlubování individualistického kurzu a prosazování stále radikálnějších zelených technologií. To je ale riskantní postup, který závisí na tom, jak se s tím vypořádá německá ekonomika a především veřejnost. Analýza se ptá „budou německé firmy a německá veřejnost stále ve světle epidemií, nepokojů na svých hranicích a válek v okolí EU stále ochotni věřit, že CO2 je to nejdůležitější?“ Analýza očekává v Německu „těžké volby“ ze který vyjde prapodivná pravděpodobná koalice CDU/CSU a Zelení.

Další kapitola je věnovaná Číně, pro kterou bude tento rok příležitost k další expanzi v oblasti nejmodernějších technologií a bude ve znamení snahy o získání co největší nezávislosti jak v ekonomické, tak i ve vojenské oblasti.

V páté kapitole se řeší tzv. „strategická digitální dilemata“. Země, které nestihnou vybudovat „nezávislé technologické platformy“ budou beznadějně upadat do závislosti na vyspělých státech a bude vytvořen systém tzv. „digitálního kolonismu“. Naopak nejmocnější země budou pokračovat ve vytlačování zahraničních technologických konkurentů ze svého území. Jedna z nejdůležitějších bitev se údajně svede v EU, a to o to, zda budou mít evropské státy svobodu v získávání nejmodernějších technologií například i z Číny (kauza Huawei) či se stanou technologickou kolonií USA. Prognózují se narůstající snahy států o kontrolu těchto technologií jako jsou například sociální sítě.

Nadnárodní technologičtí obři jako je např. Google, Facebook, Microsoft, Huawei, TikTok či Alibaba se stanou aktéry mezinárodní bezpečnosti s významem stejným jako regionální mocnosti.

Šestá kapitola kritizuje mezinárodní sankce vůči Rusku a objasňuje jejich „nechtěný“ sekundární důsledek, tedy urychlující se „dedolarizace“ světové ekonomiky.

Celá sedmá kapitola je věnovaná pro nás zajímavé oblasti, a to vzestupu Turecka jako regionální mocnosti. V analýze MGIMO se uvádí, že v očích mnohých ruských pozorovatelů a hybatelů ruské mezinárodní politiky bylo Turecko dlouho zdrojem tajemství i naděje: druhá nejsilnější armáda NATO se zdála, že by mohla dát před Západem přednost spojenectví s Ruskem. Události z minulého roku by ale měly být varováním i pro nejvěrnější fanoušky Recepa Erdogana. Kurz Turecka je totiž mnohem klikatější, než může jakýkoliv z jeho partnerů předpokládat.

Turecká protiamerická a protievropská rétorika ve skutečnosti nevede pouze k posunu směrem k Rusku, ale také k vážným sporům v rámci NATO, a tak je nyní zřejmé, že Turecko nebude riskovat svoji pozici v Alianci ke zlepšení vztahů s Ruskem. Globální geopolitické ambice Ankary jsou realizovány pomocí revizionistického přístupu, který se opírá o jeho vojenskou sílu, jak dokazuje i válka o Náhorní Karabach.

V dnešním Turecku je nejčastějším tématem disertační práce v politologii téma „svět je více než pět“ (tj. počet stálých členů Rady bezpečnosti OSN). Turecko se považuje za rovnocenné vlivem a postavením členům Rady bezpečnosti a zároveň tvrdí, že je zástupcem všech islámských zemí mezi velmocemi.

Turecko se příští rok neotočí zády k Západu.

Turecko totiž ve skutečnosti vyzvalo na souboj Rusko jako vůdčí sílu na Kavkaze. Byly vytvořeny příležitosti pro dosažení Kaspické oblasti a dále na tureckou expanzi do bývalých zemí SSSR Střední Asie.

Ve oblasti Černého moře přijde hlavní výzva pro Rusko z Ukrajiny: vojensko-technická spolupráce mezi Ankarou a Kyjevem se projeví. Turecko dosáhne svých zájmů na úkor Ruska. Bude působit v postsovětském prostoru, mimo jiné za podpory Spojených států, Velké Británie a Francie.

Analýza MGIMO pak přináší i pár „nadějných“ prognóz pro Rusko. Erdoganova pozice v zemi je nejednoznačná, čelí vážným potížím v ekonomice a nemá silný argument, kterým by podpořil svoji mezinárodní pozici. Erdogan tak může čelit ambicím jiných vnitropolitických vůdců.

Závěr z kapitoly lze vyvodit takový, že Turecko je dnes v útočné pozici a Rusko je zcela defenzivní. Tak či onak, Moskva postoupila svoji sféru vlivu Ankaře.

Jaký je důvod této situace? SM: Existuje mnoho vysvětlení. Nejčastější jsou: snaha Moskvy vyhnout se přímé konfrontaci s Tureckem, pokud existuje alespoň nejmenší možný prostor pro jednání; nedostatek politické vůle ruského vedení provádět proaktivní politiku, spíše vyčkávat; udržování iluze o možnosti vtáhnout Turecko na ruskou oběžnou dráhu ruského vlivu, což povede k rozkolu v NATO atd.

Osmá kapitola se pak věnuje „klimatické“ migraci v Africe, která hrozí destabilizací mnoha zemí a extrémním nárůstem populace, která rozvrátí tamní společnosti.

Na závěr v deváté kapitole se analýza MGIMO věnuje vakcinaci proti COVID-19 jako geopolitického znaku, který bude naznačovat pozici jednotlivých států. Uvádí se, že nejsilnější státy budou používat distribuci vakcíny stejně jako svoji technologickou převahu k ovládnutí méně rozvinutých států. Schopnost poskytnout vakcínu svým spojencům bude velmocemi zužitkována pro zvýšení svého vlivu.

Zdroj:

Komentuj
(Visited 258 times, 1 visits today)