V tomto článku se budeme snažit popsat dle dostupných veřejných zdrojů (zejména účty přímých účastníků bojů na Twitteru a Telegramu) hlavní důvody rychlé porážky arménských jednotek ve válce o Náhorní Karabach na podzim roku 2020.

Těžké boje mezi Ázerbajdžánskou armádou a arménskými jednotkami tzv. republiky Arcach na Náhorním Karabachu od 27. září do 10. listopadu 2020 se staly jedním z největších vojenských střetů v postsovětském prostoru zejména pokud jde výše ztrát, které strany obě strany utrpěly (zatím jsou odhadovány na asi 10 tisíc zabitých, včetně civilistů. Průměrný počet zabitých denně taktéž překonává jakékoliv boje v tomto prostoru.

Tato válka se dá na první pohled charakterizovat jako boj technologií a taktik 21. stol. proti zastaralému 20 století. Jednalo střet protivníků se zásadně odlišnou úrovní technického rozvoje podobně jako byla například válka v Iráku v roce 2003. Arménská armáda technicky i takticky zůstala v 70. až 80. letech 20. století s tanky bez reaktivního pancíře a bez většího použití bezpilotních letadel. Ázerbájdžánci převyšovali protivníka o jednu až dvě generace zbraní a na tuto válku se intenzivně připravovali přes čtvrt století. Krátká pohraniční válka v roce 2016 se měla stát pro Arménii prvním varovným signálem a měla spustit program rozsáhlé modernizace jak výzbroje arménské armády, tak velitelského sboru. Arménské vedení však učinilo z tohoto „průzkumu bojem“ pouze skromné a omezené závěry, které zcela neodpovídaly situaci a míře nebezpečí.

V Karabachu jsme viděli nový typ války, ve kterém hrály důležitou roli robotická, dálkově ovládaná zařízení, nejmodernější a vysoce přesné zbraně. Tento konflikt by se měl stát předmětem pečlivého zkoumání analytiků v tuzemských vojenských institucích, zejména pokud jde o pochopení rovnováhy použitých sil a prostředků. Tato vojenská kampaň měla silný charakter asymetrického konfliktu, během něhož byli protivníci na různých úrovních technického rozvoje a dle toho hledali různé způsoby boje proti sobě.

Na prvním místě rozhoduje o výsledku konfliktu ekonomická situace dané země. Toto hledisko není vždy rozhodující (Vietnam versus USA, Afghánistán versus SSSR) neboť hrají důležitou roli i jiné okolnosti ale v těchto krátkých konfliktech je to prvořadý činitel, neboť umožňuje dosáhnout na lepší zbraně.

Další rozhodujícím činitelem je vždy velikost populace obou protivníků z čehož vyplývá jednoduchá kalkulace, kolik členů vojenského personálu mohou proti sobě nasadit. V počátku války navýšila arménská strana počet členů ozbrojených sil republiky Arcach – Náhorní Karabachské republiky (Ozbrojené síly NKR) z 18,5 tisíců na 21,4 tisíce lidí. Z tohoto počtu bylo 13 tisíc branců z Arménie a asi 8,5 tisíc bojovníků z řad místních občanů. Z obyvatelstva Karabachu mohla arménská strana povolat přibližně ještě dalších 7-8 tisíc lidí; další navýšení by muselo být realizováno mobilizací v Arménii. Odhadovaný limit pro nasazení a zásobování arménských vojsk v NKR se pohyboval v rozmezí cca 80–100 tisíc členů vojenského personálu. Tohoto čísla bylo možné dosáhnout zhruba během tří týdnů intenzivních přesunů na dvou silnicích vedoucích z Arménie.

Úspěchu Baku v nové karabašské válce bylo dosaženo nejen díky technické převaze a nestandardní taktice ázerbájdžánského generálního štábu ale také díky prosté několikanásobné početní převaze. Pokud měli Arméni na konci války v NKR přibližně 50 tisíc vojáků, pak proti nim Ázerbájdžánci v té době soustředili asi 150 tisíc vojáků – třikrát více. Stejně jako proti 300 tisícům vojáků Saddáma Husajna v roce 1991 postupovala více než milionová koalice zemí vedená Spojenými státy.

Během 44 dnů války přesunuli Arméni do NKR pouze 50 tisíc lidí (což byl požadovaný počet jen na dva nebo tři dny na začátku kampaně). Z nich bylo 10–15 tisíc vojáků pravidelné armády Arménie, zbytek tvořili nevycvičení dobrovolníci a záložníci. Pro srovnání maximální možnosti silnic a rozumné logistice umožňovaly v tomto období Arménii přisunout 130–170 tisíc lidí (tři až čtyři tisíce denně). Je tedy logické a přirozené, že Karabach padl, když nedostal odpovídající zálohy z Arménie.

Organizačně byly arménské jednotky v NKR rozřazeny do dvou divizí a samostatného oddílu protivzdušné obrany (PVO). V první linii obrany zajišťovala dislokovaná 10. horská střelecká divize, která zahrnovala nejméně devět motostřeleckých pluků, dělostřelecký pluk, tankovou brigádu a další divizní podřízené jednotky. Druhosledovou jednotkou byla 18. motorizovaná střelecká divize, která na konci kampaně měla na jihu zhruba pět horských střeleckých pluků.

Z výše uvedeného je zřejmé, že do konce války Arménie nasadila pouze jakýsi mini-sbor založený na základě dvou těchto divizí, což znamená, že tyto divize měly spíše charakter organizačních útvarů a operačního velení. Ovšem dle ruských vojenských analýz situace, s ohledem na geografii Karabachu, potřebovala arménská strana nejméně tři plnohodnotné divize: pro operace na severu, ve středu a na jihu. Bylo také nutné mít k dispozici čtvrtou divizi v záloze, která by byla schopna rychle fungovat jako operační rezerva. To znamená, že z organizačního hlediska byla struktura ozbrojených sil NKR naprosto podhodnocená.

Útočící ázerbájdžánská armáda disponovala sílou pěti armádních sborů, z nichž čtyři se nacházely na území samotného Ázerbájdžánu (1., 2., 3. a 4.) a jeden zesílený 5. sbor na území enklávy Nachičevanské republiky. Z této síly mohlo Baku uvolnit k útoku na Náhorní Karabach až tři sbory a 15–16 motostřeleckých brigád plus další jednotky, včetně tankových a dělostřeleckých brigád. To znamená, že jeden sbor na každý směr – sever, střed a jih. Je to lepší a vhodnější organizace než arménská. Na začátku války ve skutečnosti Ázerbájdžán nasadil dalších šest motostřeleckých brigád ve druhém sledu a následně organizačně nahradil sloužící vojáky dle válečného a mobilizačního plánu povoláním záložníků do služby a nasazením rezerv ze 4. rezervního sboru rozmístěného v regionu Baku. Výsledkem bylo, že ázerbájdžánská strana nasadila přes 20 motostřeleckých brigád (mírový stav brigády je asi 3500 vojáků, ve válečném stavu ještě více), dvě tankové brigády, dělostřelecké, horské a speciální jednotky – tedy mluvíme až o 100 000 osob v počáteční fázi konfliktu. Tato síla narostla v další fázi války až na 150 000 vojáků. Ázerbájdžán měl tedy během války více než trojnásobnou sílu než obránci, což zcela odpovídá klasický sovětským příručkám pro vedení útoku.

Je zřejmé, že bojový plán, ať už ho vytvořili turečtí generálové či někdo jiný, byl zasadit hlavní úder na jihu, kde byl v jinak vysokém horském masívu chránícím Náhorní Karabach průsmyk podél řeky Aras široký 10–12 kilometrů, známý koridor Horadiz. Tento průsmyk umožnil útočícím Ázerbájdžáncům průnik do širokého a plochého údolí mezi horami, rozsáhlé stepní oblasti vhodné jako výchozí bod pro úder na sever, směrem k hlavní komunikaci zásobující NKR z Arménie, dvouproudové silnice M-12 Goris – Lačin – Stěpanakert (neboli tzv. lačinský koridor). Cílem bylo odříznout arménské síly od zásobování a přísunu posil a tím je donutit ke kapitulaci anebo je minimálně oslabit (což se nakonec ukázalo jako úspěšné).

Útoky na severní a střední části fronty neměly žádné valné vyhlídky na úspěch a sloužily zřejmě od počátku jen jako odlehčovací ofenzívy, které měly vázat značné síly obránců, které pak chyběly v hlavním směru.

Útok na severu byl akcí ve vysokohorském terénu ústící do úzké, stísněné a slepé soutěsky Tartar. Arméni navíc kontrolovali okolí údolní nádrže Sarsang a kolony, které by sem postupovaly, by byly nevyhnutelně uvězněny.

Ve středu fronty byly rozmístěny hlavní síly ozbrojených sil NKR a 10. gardové střelecké divize, které se nacházely v prvním sledu. Byly zde také umístěny hlavní vojenské sklady arménských sil a žila zde většina obyvatel NKR. Útok na středovou pozici se změnil v postup pod křížovou palbou, protože terénem je zde stupňovité stoupání do údolí ve tvaru podkovy s nepřítelem opevněném na svazích. Kromě toho sem vedla hlavní silnice nutná k obraně NKR, zmíněná M-12.

Hlavní úder byl tedy veden na jihu. Na úzkém úseku koridoru Horadiz měli Arméni pouze jednu 9. motostřeleckou brigádu proti hlavním silám 2. ázerbájdžánského armádního sboru, tj. jeden pluk pouze proti třem brigádám prvního sledu. Navzdory této přesile a technické výhodě však Ázerbájdžánci postupovali spíše pomalu a nahlodávali obranu Arménů na takzvané linii Ohanijan a obkličovali NKR po obvodu. Do 4. října, osmého dne útoku, postoupili jen o sedm až osm kilometrů. Brzy však byla „ohanijanská linie“ proražena a útočníci se dostali do volnějšího operačního prostoru.

Dále Ázerbájdžánci nasadili na jihu na základě 2. sboru celou kombinovanou armádu, včetně nejméně sedmi až osmi motostřeleckých brigád, tankovou brigádu s nejmodernějšími tanky T-90 přivezenými ze stavu 4. záložního sboru, samohybného dělostřelectva a dalších jednotek. 2. sbor působil jako armáda kombinovaných jednotek a nasadil dvě útočné skupiny postupující jednak horami na Hadrut-Fizuli a dále na Martuni a Červený Bazar (Qirmizi Bazar) a jednak dále údolím řeky Aras směrem na západ k arménským hranicím s následným odbočením na sever, na Lačin a město Suši. Celkem zde do konce konfliktu nasadilo Baku až 60–70 tisíc důstojníků a vojáků (40–50 % všech sil). Právě tato bojová skupina „ukončila“ celý konflikt díky využití tzv. „back door“ manévru.

Ázerbájdžán disponoval od počátku znatelně lepší logistikou, která spočívala ve větší kapacitě tras, které se blížily ke kontaktní linii. Arméni měli pouze 2 silnice a z toho pouze M-12 poskytovala dostatečnou kapacitu, neboť zbytek cest přes průsmyky měl extrémně nízkou propustnost. Kromě silnic ve stepi měli Ázerbájdžánci dvě slepé železniční tratě vedoucí přímo k předním liniím bojů. Je sice pravda, že jejich propustnost byla také hodnocena jako nízká ale Baku bylo přesto schopno nasadil na přední linii denně nejméně desetkrát více vojáků než Arméni.

Ázerbájdžán tak dostal příležitost rychle rozvinout své jednotky, rychle je přesunout na přední linii a nedovolit nepříteli vzpamatovat se, soustředit své síly a podniknout rozhodující útok na pozice nepřítele. To bylo přesně to, co Ázerbájdžánci praktikovali v „experimentální“ kampani z dubna 2016. Je pravda, že tehdy rozhodný útok nenásledoval.

Arméni nezohlednili zkušenosti z bojů v roce 2016 nebo je neodhadli správně, takže nebyli připraveni na kampaň roku 2020. Na severu, kde Ázerbájdžán neměl železnice, soustředili tři motostřelecké pluky (6., 7. a jeden další neidentifikovaný) proti 1. ázerbájdžánskému armádnímu sboru. A jako by vůbec nepočítali s možností rychlého útoku Ázerbájdžánců na jihu a pokusu o průlom v koridoru Horadiz s přihlédnutím k železnici procházející ázerbájdžánským územím podél řeky Aras.

Výsledkem bylo, že Arméni v podstatě prohráli primárně strategicky, a to již v počáteční fázi války. Kvůli lepšímu stavu dopravní sítě je Ázerbájdžánci v nasazení jednoduše překonali a získali potřebnou výhodu v počtech a iniciativě. Další opatření arménské strany proti průlomu zde na jihu připomínala pouze bezmocné pokusy uhasit lesní požár pomocí kbelíků s vodou.

Podle ruských analytiků i přes výše zmíněné nevýhody, když vezmeme v úvahu dostupné zdroje, mohla arménská strana porazit Ázerbájdžánce a přežít válku, pokud by ovšem byla schopna vytvořit odpovídající obrannou sílu. To ale vyžadovalo doslova během dvou nebo tří dnů převést a rozvinout sílu několika desítek tisíc vojáků v ohrožených oblastech. Podle běžných standardů obrany (tedy 40–50 kilometrů na jednu divizi) by potřebovala NKR v první linii min. čtyři až pět divizí (40–50 tisíc lidí). Samozřejmě se předpokládá, že tři základní divize (30 tisíc lidí) byly již na začátku války v operačním oblasti. Ovšem reálně přesunu dalších 40–50 tisíc lidí nadále bránilo slabé dopravní spojení mezi NKR a Arménií a především fakt, že obránci nekontrolovali vzdušný prostor a velké konvoje byly neustále napadány bezpilotními prostředky.

Řešením mohla být možnost, kterou dnes aktivně používají například americké ozbrojené síly: vojáci jsou přesouváni pouze s lehkým vybavením k předem připraveným skladům zbraní a vojenského vybavení, které se nacházejí přímo v operačním prostoru a zde přímo na místě obdrží veškerou výzbroj a výstroj co potřebují. V případě Karabachu by bylo zapotřebí asi tisíc autobusů a krytých nákladních vozidel k převozu 40-50 tisíc arménských branců na místa jejich nasazení – což je docela proveditelný úkol, jehož řešení by se vešlo do dvou nebo tří dnů od rozhodného období. Je pravda, že v počátku vypuknutí války, než by se tyto posily stihly rozmístit, staly by se při přesunu snadnými cíli dronů s vysokou mírou ztrát. Tento model nasazení by vyžadoval příslušnou organizaci, infrastrukturu, školení a funkční mobilní systémy PVO, které arménská strana neměla (a zjevně se na to ani nepřipravovala).

Je zřejmé, že arménská strana nenasadila v NKR maximální možné síly. Po podpisu příměří a ukončení nepřátelských akcí arménský premiér Nikol Pašinjan poznamenal, že na východ a na jihovýchod od Suši může být obklíčena skupina 20–30 tisíc arménských vojáků. Spolu s divizním uskupením na severu a také s jednotkami západně od Suši ve směrech Lačin, Kubatly a případně Zangelan měla arménská strana do konce války sílu asi 50 tisíc lidí. Dva v Arménii dislokované sbory – 1. a 2. armádní sbor v Gorisu a Chačachbyuru o síle 40-50 tisíc vojáků vyslaly v počátku války pomoc krajanům, kteří bojovali v NKR, jen minimálně. Zřejmě to bylo politické rozhodnutí arménského vedení. Po 20. říjnu, kdy ázerbájdžánská strana dosáhla hranice, bylo již přímé nasazení 1. a 2. armádního sboru z Arménie znemožněno přítomností Ázerbájdžánců v cílové zóně a útoky UAV a dělostřelectva. Nasazení těchto arménských jednotek po tomto období by riskovalo značné ztráty, a proto měly být tyto jednotky rozmístěny buď předem (dříve, než Ázerbájdžánci dosáhli hranice na jihu NKR) a nebo po bezpečných cestách po silnici M-12 (uprostřed) a M-11 (na severu).

I po pádu města Suši a přerušení hlavní dopravní komunikace M-12 Goris – Lačin – Stěpanakert spojující NKR s Arménií nebyly zdroje odporu NKR zdaleka vyčerpány. Ázerbájdžánci, kteří přešli obtížnou cestou přes hory, aby provedli obchvat hlavní silnice do Suši, byli ve fázi vyčerpání a ocitli se v přímém ohrožení. Arméni stále kontrolovali cestu k Červenému Bazaru (Qirmizi Bazar) a ostřelovali rokle horního toku Hagari na cestě do Lačinu. Kromě toho, pokud by na území NKR existovaly dostatečné rezervy pod kontrolou Arménů, mohl by Arméni i nadále vést válku izolovaně, jako v rozsáhlé opevněné oblasti (například Port Arthur v roce 1904). Je tedy zřejmé, jak již bylo zmíněno, že ukvapené ukončení konfliktu se stalo výlučně politickým rozhodnutím.

Situaci nám doplňuje nepochopitelné jednání Íránu, který za čtyřicet dní konfliktu rozmístil v údolí Arasu stotisícovou armádu a měl tam k dispozici nejméně čtyři divize, osm samostatných brigád, jednotky protivzdušné obrany a řadu dalších formací (až 120 –140 tisíc vojáků ve dvou sledech). Většina z těchto sil byla soustředěna na úzkém stokilometrovém úseku hranice mezi Íránem a NKR – jen v týlu a na křídle postupující úderné skupiny ázerbájdžánského 2. sboru. V případě, že by tyto síly vstoupily do konfliktu proti ázerbájdžánským jednotkám a vzhledem k potenciálu dvou arménských armádních sborů na hranici NKR s Arménií, které by se také mohly pokusit překročit hory, byla by situace pro ázerbájdžánský 2. sbor na jižní straně fronty katastrofální. 60-70 tisíc ázerbájdžánských vojáků by se ocitlo obklíčeno ze tří stran.

Je třeba se pozorně podívat i na činnost ázerbájdžánského generálního štábu, která, jak je pravděpodobné dle mnoha pozorovatelů, fungovala pod přímým dozorem a vedením ze strany tureckých generálů. Na rozdíl od poněkud stereotypních a předvídatelných činů arménských oponentů jednali Ázerbájdžánci pružně a vykazovali velkou míru vlastní iniciativy. Je zde možno na strategické a operační úrovni vidět i dlouholetý výcvik v rámci NATO jak napovídá například implementace tzv. konceptu „Boydových cyklů“ či „Boydových smyček“ (nazvaných dle amerického vojenského teoretika a otce F-16). Tento koncept je vyjádřen ve smyčkové sekvenci: pozorování – objev – rozhodnutí – akce (OODA – observe–orient–decide–act) která se vyučuje na vojenských akademií USA i NATO. Jedná se v podstatě o předvídání akcí protivníka, a naopak o zamaskování vlastních plánovaných operací. Díky aplikaci těchto metod řízení bojových operací byl Ázerbájdžán i v taktické převaze nad arménskou stranou.

Proto pokusy Arménů nalákat Ázerbájdžánce do pasti na operační úrovni (ustoupit a obklíčit, obklíčit a porazit – jako v bitvě Jabrail 10. – 11. října, v bitvě Zangelan 20. – 21. října 2020) vedly pouze k porážkám, vysokým ztrátám, ztrátám teritoria a ztrátě bojových schopností vlastních jednotek, ale nesrazily tempo ofenzívy nepřítele. Naopak, ztráty obránců pouze rostly. Na rovném terénu gejanské stepi měli Arméni takový postup zcela opustit. Jen v bitvě u Jabrail utrpěli Arméni vysoké a převážně zbytečné ztráty, které se ukázaly jako kritické z hlediska rozsahu zapojených sil – odhadovaných na dva nebo tři tisíce zabitých a zraněných během dvou dnů boje.

Aby bylo možné bojovat proti opevněným oblastem nepřítele, nedošlo k přímému útoku na ně, ale nejprve k jejich oslabení a vysílení mobilními skupinami speciálních jednotek a lehké horské pěchoty a teprve poté se přistoupilo k rozhodujícím akcím. Suši je přesný příklad takového útoku. Nejdříve došlo k průniku obtížným terénem k centrálnímu opevněnému objektu, a to bez řádné letecké podpory doprovázené řadou rušivých útoků na silnici M-12 mezi Lačinem a Suši, které narušily zásobování a přísun posil. Teprve po několika dnech následoval po přisunutí odpovídajících sil frontální útok a okupace samotného klíčového města Suši, jinak silně opevněného a v nepřístupné poloze.

Taktika Ázerbájdžánu byla zejména v druhé fázi konfliktu založena na moderní využití lehké pěchoty a speciálních sil. V podmínkách horské války byla těžká technika nevyhnutelně vázána na silniční komunikace a různé horské průsmyky – soutěsky a údolí. Za těchto podmínek byl manévr stran „těžkými“ jednotkami v operačním prostoru omezený, předvídatelný a propustnost těchto komunikací byla omezena. V takové situaci schopnost „těžkých“ jednotek provádět překvapivé údery a protiútoky nevyhnutelně narazila. To se stalo obzvláště důležité pro stranu, která byla technicky ve ztrátové pozici a musela hledat asymetrické metody kontrakce. Zejména arménské kolony často dorazily k předním liniím až za dlouhou dobu, v důsledku čehož byl úmysl zahájit protiútok odhalen, často dlouho před okamžikem připravenosti a byl odražen. Kromě toho se vojáci stávali zranitelnými v úzkých horských průchodech a byli ničeni nálety přesné munice či dronů.

Když nebylo možné použít velké masy vojsk s těžkými zbraněmi, stala se relevantní taktika lehké horské pěchoty s přenosnými zbraněmi, speciálním výcvikem a vybavením. Vojska schopná pohybu a nasazení v obtížném terénu. Jedná se o taktiku infiltrace mobilních skupin do složitého členitého terénu, které se nespoléhající se na kvalitní dopravní systém. Tuto formu útoku v poslední době používali Číňané ze 14. armády a speciálních jednotek PLA během války v Kokangu v Barmě (Myanmar) v roce 2015, islámští radikálové ve válce v Čečensku v letech 1994-1996 a 1999-2005 a samozřejmě všechny ozbrojené skupiny ve válce v Sýrii, Iráku a Libyi.

Právě díky těmto zkušenostem bylo do Karabachu přivezeno a použito v několik tisíc náležitě vycvičených syrských džihádistů, zatímco samotní Ázerbájdžánci využili všechny své možné speciální jednotky a veškerou dostupnou horskou pěchotu. Dokonce i z Nachičevanské autonomní republiky byl nasazen speciální výsadkový prapor a existují nepotvrzené informace o nasazení tureckých horských jednotek se zkušenostmi z bojů v horských oblastech Kurdistánu.

Horská pěchota, vyzbrojená lehkými ručními palnými zbraněmi, lehkými minomety, ATGM a MANPADY, jakož i bezzákluzovými děly, mohla obsadit svahy a vrcholky hor a pohybovat se po hřebenech hřebenů, prorazit obranu nepřítele na těžko přístupných místech, operovat mimo cesty komunikace, řídit palbu dělostřelectva, UAV, MLRS a OTRK či postoupit k důležitým cílům za nepřátelskými liniemi (což se ve skutečnosti stalo 6. – 10. listopadu 2020 poblíž Suši).

Oproti tomu taktika arménské strany se opírala o starý těžkopádný systém opevněných oblastí a mohutných pochodových kolon, nebyla schopna vyčlenit dostatečný počet mobilních skupin rychlé reakce a byla tak téměř bezmocná proti akcím nepřátelských speciálních jednotek. Ve skutečnosti to byla taktika pasivní obrany a reagování na akce nepřítele, který je ale jediným nositelem iniciativy. Ani znalost oblasti nebyla obráncům evidentně příliš nápomocná: Ázerbájdžánci a Syřané, kteří byli pod jejich kontrolou, často přepadali a zajímali arménské oddíly ze zálohy a za využití překvapení, což se podle některých zpráv stalo poblíž Suši začátkem listopadu, kdy bylo v jedné překvapivé akci zlikvidováno více než sto arménských vojáků a milicí.

Ovšem je nutno dodat, že použití lehké horské pěchoty bylo omezeno obtížným terénem a nutností zásobovat tyto jednotky. V souladu s tím byly jejich útoky provedeny v mělké hloubce, poté se skupiny zastavily a čekaly na doplnění zásob a přísun posil. To byl důvod nízké míry postupu ázerbájdžánské strany v horských a podhorských oblastech, např. poblíž Hadrutu 10. – 18. října a poblíž Suši na konci října – začátkem listopadu. Pod Červeným bazarem, Martuni a Lačinu došlo ke všeobecné stagnaci útočících jednotek.

Algoritmus postupu ázerbájdžánských vojsk v horách vypadal ve skutečnosti takto: obsazení horských vrcholů a hřebenů horských pásem – zajištění kontroly území a horských silnic v interakci s dělostřelectvem a bezpilotními prostředky – příjezd kolon s těžkou technikou a dělostřelectvem – zničení cíle útoku – odpočinek a přeskupení – další pohyb vpřed. Každá taková etapa se tedy odehrávala v mělké hloubce, doslova několik kilometrů, po níž nevyhnutelně došlo k zastavení.

Na taktické úrovni byl úspěch akcí ázerbájdžánské strany, kromě použití lehké horské pěchoty, podmíněn také kombinací UAV (dronů) a samohybného dělostřelectva. Navigaci a řízení jednotek zajišťoval satelitní výzvědný systém (Ázerbájdžánci vytvořili vesmírné centrum v Baku a vypustili svůj první vesmírný satelit s podporou Francouzů v roce 2013). Zároveň však rozsah použití útočných dronů zůstal relativně malý: některé bezpilotní letouny Bayraktar byly na obloze, podle různých odhadů 8–15 operačních dob (to není moc), nepočítaje však „číhající“ drony („loiteringové munice“) a další. Navádění a značkování cílů bylo prováděno pomocí jak satelitní navigace, tak pomocí sabotážních a průzkumných skupin, které pronikly za linie fronty.

Zanedbání použití moderních a účinných dronů a bezpilotních letadel bylo nejvýznamnějším selháním arménské strany během války. Nepřítel ve skutečnosti ovládal vzdušný prostor téměř nad celým Náhorním Karabachem a měl tak informaci o situaci na bitevním poli v reálném čase, zatímco arménská strana se ocitla ve „válečné mlze“. Souviselo to s neúspěchy obránců na taktické, operační a strategické úrovni, tedy na všech úrovních vojenského umění. Bezpilotní letadla se mezi Armény začala objevovat až těsně před koncem konfliktu, přičemž byla použita zastaralá technologie.

Hlavním důvodem nadvlády ázerbájdžánských bezpilotních prostředků ve vzduchu byla totální porážka a likvidace arménských systému protivzdušné obrany ruské výroby: systémy PVO se hned na počátku války staly prioritním cílem. Zastaralé ale i nejmodernější systémy PVO ruské výroby se ukázaly jako neúčinné zejména proti pomalu a vysoko letícím dronům či malým „číhajícím“ dronům izraelské výroby.  Arménský systém protivzdušné obrany navíc nebyl umístěn a používán nejlepším způsobem a v důsledku toho měl nízkou účinnost. Bezpilotní stroje Ázerbájdžánu ve skutečnosti dominovaly na obloze po většinu konfliktu, a to navzdory skutečnosti, že Baku téměř nepoužívalo nebo jen omezeně využívalo své pilotované vojenské stroje (letadla a vrtulníky).

Arméni se pokusili použít své letectvo alespoň v omezené míře jako bombardéry (Su-25). Nejmodernější stroje SU-35 ale kvůli nedostatku finančních prostředků a pravděpodobně i z důvodu špatné výzbroje nebyly vůbec v konfliktu nasazeny. Obránci se mimo systémů PVO snažili čelit dronům prostředky elektronické války (EWS), využívání špatného počasí, v poslední fázi lepším maskováním a též maskováním kouřem z lesních požárů (strany se navzájem obviňovaly ze zapálení lesů). Je otázkou dalšího zkoumání, jak a zda vůbec arménská PVO či EWS dokázala zamezit akcím nepřátelských dronů, avšak zejména v pozdější fází konfliktu je zřejmé, že těžká arménská technika mohla operovat pouze pokud bylo špatné počasí a nízká viditelnost. Úspěch boje proti této letecké hrozbě bylo možné zajistit pouze integrovaným, systematickým a masivním využíváním nejmodernějších prostředků PVO a také použitím vlastních bezpilotních letounů.

Je též pozoruhodné, jak významnou roli v práci samohybného dělostřelectva Ázerbájdžánci přidělili českým samohybným zbraním „Dana“ (i když byly použity i ruské „Msta-S“, „Pions“ a další). Ve skutečnosti bylo do samostatné dělostřelecké brigády shromážděno 36 samohybných houfnic, které při přesunu ze sektoru do sektoru na jižní frontě poskytly odpovídající výsledky. Samotná ázerbájdžánská strana podle ní zakoupila tyto specifikovaná česká samohybná děla „pro rychlost střelby a další vynikající taktické a technické vlastnosti“.

Je též zajímavé, že Ázerbájdžánci nezakoupili samohybná děla Firtina v ráži 155 mm od svého hlavního spojence Turecka. Buď se Baku snažilo vyhnout nejednotnosti v dělostřeleckých rážích, což by pro logistický řetězec znamenalo velký problém, nebo se sami Turci rozhodli tento model zbraní nedodat (což je nepravděpodobné, protože tyto houfnice se již objevily ve výzbroji libyjské GNA).

V této souvislosti vyvstává otázka využití dělostřelectva v ozbrojených konfliktech budoucnosti jako klíčového prostředku k dosažení vítězství, schopného způsobit až 80–90% všech ztrát v bitvách. Vezmeme-li jako příklad karabašskou válku v roce 2020, může to znamenat postupný odklon od taženého dělostřelectva ve prospěch samohybného velkého kalibru (150–210 mm), používaného z velké vzdálenosti a často měnící svoji pozici, tj. operující co nejvíce mimo dosah nepřátelských zbraní.

Některé válečné trendy, které můžeme vypozorovat:

Arméni nebyli schopni zapojit se do zdlouhavých bitev v městském prostředí. Je však třeba poznamenat, že v NKR nejsou žádná velká města, největším osídlením je Stěpanakert (před válkou 55 tisíc obyvatel). Základem obydlených oblastí jsou zde nízkopodlažní budovy, bez velkých výškových budov a komplexů, které mohou sloužit jako obranná centra v urbanizovaných oblastech. Arméni se přesto vzdali řady svých velkých sídel bez výrazného odporu (Hadrut, Zangelan), což vyvolává určité pochybnosti o schopnosti organizovat adekvátní obranu. Teoreticky, při správné organizaci obrany, mohli Arméni vydržet ve Stěpanakertu po značnou dobu, a to zejména v zimním období, které by znemožnilo přísun ázerbajdžánských posil a činnost dronů. Příkladem je úspěšná a dlouhodobá obrana Kurdů před tureckou armádou ve vesnici Manbidž v Sýrii.

Arméni také podstatně zanedbali příslušná opevnění na zemi, a to navzdory skutečnosti, že existovaly bohaté zkušenosti s analyzováním amerických akcí proti horským úkrytům povstalců v Iráku a Afghánistánu, Izraele proti Hizballáhu v Libanonu atd., Tato zkušenost nebyla nikdy zohledněna. Přední pozice byly špatně a nedbale vybaveny, bylo zde mnoho zranitelných otevřených pozic a volba přístupů také nebyla provedena správně. Pro vnějšího pozorovatele to vypadá, že arménská strana již v minulosti rezignovala na obranu Náhorního Karabachu.

S přihlédnutím k nedávné válce v Karabachu a izraelským kampaním v Libanonu se stal důležitým vývoj typu opevnění, který bude schopný zpomalit nebo zastavit pohyb vojsk na zemi. Opevnění by mělo vypadat jako systém vzájemně propojených podzemních tunelů s maskovanými střílnami a výstupy schopnými napadnout překvapivě nepřítele ve zranitelné oblasti. Kryté hluboké okopy jsou stále relevantní forma obrany, jak ukazují zkušenosti například ze Sýrie. Velký význam pro obránce mají rezervní či sekundární obranné linie. Arménská opevnění a linie obrany na jihu v gajanské stepi, navzdory řadě hlasitých prohlášení o dokonalé obraně jako by vůbec neexistovaly.

Samotné opevnění samozřejmě není všelékem. Američané proti nim aktivně používali protibunkrové bomby ze strategických letadel dlouhého doletu – což Ázerbájdžán samozřejmě neměl. Baku disponovalo izraelskými střelami LORA, které byly schopné likvidovat lehčí opevnění ale jejich cena je příliš vysoká pro použití proti levně vybodovaným cílům. Tento obranný formát se nicméně osvědčil, například v Libanonu v roce 2006, kdy byl libanonský Hizballáh docela úspěšný v boji proti technologicky vyspělým izraelským silám.

Nevýhodou použití přesných zbraní je jejich cena a rychlé vyčerpání. To byl případ Iráku a Libye během tamních západních kampaní. To nastoluje otázku zajištění odpovídající výrobní kapacity domácího vojensko-průmyslového komplexu, nebýt závislý na dovozu, kalkulovat poměr cena / likvidovaný objekt. Totéž platí pro příslušně vyškolený personál – speciální jednotky, operátoři UAV a další – jejichž ztráta jako spotřebního materiálu, neschopnost včas nahradit škody může vést k likvidaci řady technických výhod oproti nepříteli a ke sklouznutí do války pomocí konvenčních standardních prostředků.

Vojenské tažení v Karabachu v roce 2020 potvrdil předchozí trend snižování role tanků a rostoucího významu UAV, ATGM a mobilního dělostřelectva. Tanky se ve skutečnosti změnily v prostředek podpory pěchoty, to znamená, že se vrátily k roli, která jim byla po první světové válce přidělena ve většině zemí. Použití tankových jednotek ve velikosti často i od čety výše potvrdilo, že jejich masivní koncentrace byl zcela neúčinná a vedla pouze ke zvýšení jejich ztrát.

Použití velkých mechanizovaných a tankových jednotek jako průlomového nástroje se naposledy osvědčilo v roce 2003, během americké invaze do Iráku. To ale byly k dispozici kvalitní šestiproudé dálnice, rovný terén a žádný pořádný odpor. Američané navíc výrazně převyšovali Iráčany v řadě technických parametrů až o dvě generace. Iráčané stáhli své jednotky do volné krajiny a velmi je rozptýlili, aniž by vytvořili obranná centra s dostatečnou operační hustotu.

Využití značných tankových sil k hlubokým operacím je sice dnes možné, avšak ve vhodné oblasti k tomu s dostatečně rozvinutou dopravní sítí a za podmínky drtivé kvalitativní a kvantitativní převahy nad nepřítelem, který je navíc zbaven možnosti dostatečného odporu.

Použití dálkových a výkonných raketových zbraní a MLRS také nebylo optimální. Před válkou byly v oblasti Suši umístěny zejména systémy „Smerš“ MLRS od 41. speciálního dělostřeleckého pluku ozbrojených sil NKR. Raketové útoky na ázerbájdžánská města Ganža, Terter a další vypadaly spíš jako gesta zoufalství, případně jako teroristické útoky a pomsta za podobnou palbu na Stěpanakert. Tento stav byl zjevně způsoben nedostatkem známých cílů mezi Armény, spojeným s převahou nepřítele na obloze a nutností jednat ve „válečné mlze“. Arméni zjevně prostě nevěděli, kam mají střílet, a tak se chovali jako Saddám Husajn v první válce v Perském zálivu v roce 1991 a útočili na civilní infrastrukturu nepřítele. Kromě toho arménské straně zjevně chyběly operačně-taktické raketové systémy s vysokou přesností a nízkou kruhovou pravděpodobnostní odchylkou, proto byly použity staré rakety Elbrus (Scud) s nízkou přesností.

V této souvislosti je třeba si povšimnout neochoty arménského vedení použít nejmodernější balistické střely Iskander, které mohly těžce poškodit průmyslovou – ropnou infrastrukturu Ázerbájdžánu. Zamezení Baku získávat finance k vedení války prodejem ropy by mělo být klíčovým prostředkem, jak vyhrát déletrvající konflikt. Je tedy otázkou, zda arménské vedení nikdy nepočítalo s větším konfliktem či zda zde byl nějaký nátlak ze zahraničí nepoužít tyto zbraně proti ropné infrastruktuře Ázerbájdžánu (vlastněné například jak ruskými, tak britskými společnostmi).  

Pozornost by měla být zaměřena také na poměrně důkladný přístup ázerbájdžánské strany k informační podpoře operace. Ve skutečnosti bylo rozmístění vojsk pro média téměř neviditelné a útok byl proveden překvapivě a náhle. To se výrazně lišilo i od situace v roce 2016, kdy se záběry útočících kolon ázerbájdžánské armády okamžitě dostaly na internet a na některých médiích byly diskutovány počty zúčastněných jednotek a jejich vybavení. V prvních dnech bojů prakticky nedocházelo k úniku informací do sdělovacích prostředků z Ázerbájdžánu, a poté, když konflikt získal „informační obraz“, byla práce ázerbájdžánské strany v propagandistické oblasti mnohem masivnější a účinnější než arménská. Hovoří se tedy o významných a zdlouhavých přípravných pracích, které předcházely bezprostřednímu ozbrojenému konfliktu.

Možnost zorganizování partyzánské války pro arménskou stranu v případě, že Ázerbájdžánci obsadí celé území NKR, se jeví jako pochybná. Za prvé, během samotné války nebyly provedeny prakticky žádné sabotážní akce což naznačuje, že speciální jednotky a tajné služby Arménů téměř nefungovaly, a to navzdory všem znalostem oblasti. Zadruhé, Arméni nemají svůj hlavní zdroj pro partyzánskou kampaň, tj. velkou místní sympatizující populaci, zejména ve venkovských oblastech. Již v prvních třech týdnech války většina předválečné arménské populace NKR – asi 90 tisíc ze 150 tisíc občanů (60%) uprchlo na území Arménie. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že oblasti, o které se bojovalo, (mimo centrální území bývalé autonomní oblasti Náhorní Karabach v rámci hranic Ázerbajdžánské SSR) byly v podstatě mrtvé oblasti s minimem osídlení, kam i v dobách míru zavítal snad pouze pastevec či lovec. A z oblastí, kde staletí Arméni historicky žili veškeré obyvatelstvo po příchodu ázerbajdžánské armády uprchlo. V takovéto oblasti je partyzánský boj téměř nemožný.

Ztráty z celého konfliktu nejsou prozatím oficiálně vyčísleny, ale ukazuje se, že budou mnohem vyšší, než se očekávalo, zejména pro arménskou stranu. Denní průměrné ztráty obou stran jsou odhadovány na více než sto zabitých jedinců. Arménský politik Mikael Minasyan uvedl, že arménská strana ztratila v důsledku války 4750 lidí. To by mohlo znamenat 20–25 tisíc zraněných plus několik desítek zajatých Arménů. Při předpokladu, že Arméni shromáždili v NKR až 80 tisíc ozbrojených vojáků a z nich bylo ztraceno 25-30 tisíc, tedy 30-40%, což je velmi vysoké procento.

Ztráty Ázerbájdžánu budou zjevně srovnatelné, v rozmezí 4 000–4 500 zabitých lidí, zejména z důvodů, že na začátku konfliktu utrpěl Ázerbájdžán velké ztráty útokem na „linii Ohanijan“ a později byli ázerbájdžánští vojáci opakovaně přepadáváni ze zálohy a utrpěli ztráty při útoku na opevněné pozice.

Pro zajímavost, bloger vystupující pod jménem Oryx dokumentuje ztráty obou stran na základě obrazových informací. Je to přirozeně nedokonalý soupis ale asi ten nejvíce blížící se skutečnosti, který existuje.

 Prokazatelné ztráty Arménie (NKR):

Tanky: 201 (123 zničeno, 5 poškozeno, 73 ukořistěno); Obrněná vozidla: 54; BVP: 60; raketové systémy PVO:33; samohybná děla: 22; děla:152; MLRS: 75; 1 systém Scud, 12 radarových stanic, 2 systémy EWS; 1 SU-25; 1 Mi-8; Vozidel: 507

Prokazatelné ztráty Ázerbájdžánu:

Tanky:32; Obrněná vozidla:13; BVP: 31; MLRS:1; 1 Mi-8; 11 An-2 předělaných na drony; Dronů: 25; Vozidel. 30

Komentuj
(Visited 574 times, 1 visits today)