Čím více informací je zveřejněno ohledně dvou katastrofálních nehod nejmodernějších dopravních letadel typu Boeing MAX, tím více se ukazuje, že nešlo o nešťastnou náhodu či technické selhání ale logický výsledek řetězce systémových selhání a neschopnosti. Zjištěné skutečnosti jsou opravdu tak závažné, že mnoho médií vydalo články, které obviňují samotný kapitalistický systém z těchto katastrof, při kterých zemřelo 346 lidí. Je tomu vskutku tak? Naznačují problémy největšího výrobce letadel na světě opravdu, že se nacházíme v poslední fázi kapitalismu?

Liberální Magazín New Republic (založen v roce 1914) přinesl obsáhlý a podložený článek o pozadí a dlouhodobých problémech firmy Boeing, které vedly nakonec k selhání jejich nejnovějších strojů. Zájemce o detaily a technické pozadí problémů odkazuje na plné znění článku v angličtině. Ve zkratce zde je výtah z onoho článku:

Autor na základě rozhovorů s dlouholetými techniky a členy vedení firmy Boeing tvrdí, že počátek problémů sahá hluboko do minulosti, a to minimálně do doby akvizice dysfunkční firmy McDonnell Douglas. Tehdy se prý odehrála „kulturní válka“ kdy na jedné straně vysoce technicky profesionální tým Boeingu prohrál s manažery, pro které je výroba letadel to samé jako poskytování hypoték či distribuce inzulínu. Zde začalo údajně masové propouštění kvalifikovaných inženýrů a outsorcing jak výroby, tak vývoje mimo samotnou firmu. Zde údajně počala tragická situace firmy, kdy v současném vedení není ani jeden pilot a pouze jeden člověk vzděláním technik, řízena je manažerem, který má vzdělání v účetnictví a jediné co ho zajímá je ukazatel RONA (Return on net assets – ukazatel který znázorňuje, jak výnosný je majetek firmy). Ukazatel RONA teoreticky může naznačit, že například metrová rozloha výrobních hal může být výnosněji využita nikoliv na výrobu letadel ale třeba na pořádání veletrhů. Vedení firmy, dle článku, dlouhodobě zajímá pouze hodnota akcií a výroba nového typu letadla se prý řeší způsobem, kdy se náklady na vývoj minulého typu zkrátí na polovinu a vedoucímu projektu se řekne: „tady je rozpočet, my si vezmeme něco z vrcholku a ty máš co zbyde, nepodělej to“. Díky projektům na úsporu nákladů byla většina software letounu Boeing MAX programována v Indii nájemnými programátory pracujícími v tzv. sweatshopech (doslovný překlad je „upocené dílny“) za tak málo jako je 9 UDS na hodinu. Letouny byly vyráběny na lince plné nedostatků, často se musely dodělávat u aerolinek.

Hlavním problémem, který údajně přímo zavinil pády stroje Boeing MAX, byl přidaný systém na stabilizaci stroje Maneuvering Characteristics Augmentation System (MCAS). Ještě před několika měsíci o existenci tohoto „balíčku“ nevěděl mimo několika lidí téměř nikdo, včetně samotných pilotů. Aby Boeing dodržel nové enviromentální standardy byl pro MAX vyvinut nový úspornější motor. Problém ovšem je, že nový motor z důvodu ekologických úsporných technologií musel být o 40% větší než původní motor 737 Pratt & Whitneys a vážil taktéž téměř dvakrát tolik. Nové motory nešly umístit na původní místa aniž by se musel celý letoun kompletně předělat včetně křídel a podvozku – což by přineslo nepřijatelné náklady. Inženýři Boeingu museli tedy nové motory umístit před křídla více dopředu.

Dle článku již při testech na modelu Boeing MAX ve zkušebním tunelu vyskočily „červené kontrolky“, které varovaly před významnou změnou aerodynamiky celého stroje. Při prvních letových testech se údajně zjistila nestabilita, a tak Boeing vyvinul „opravný balíček“ pro celý systém MCAS, který automaticky fungoval způsobem, že stlačil nos letadla dolu když vyhodnotil, že se blíží ztráta vztlaku. Systém MCAS byl řízen dvěma senzory úhlu náběhu (angle-of-attack – AOA) a zde byl problém, co dělat, když se údaje z obou senzorů budou rozcházet například díky námraze. Dle anonymního whistleblowera z nepochopitelných důvodů ale systém MCAS byl naprogramován tak, aby stlačil nos letadla dolů jen na základě údajů jednoho (poněkud nespolehlivého) senzoru a zároveň aby po 5 sekundách stroj narovnal a po dalších 5 znovu sklopil a tak dále. Dále dle anonyma technici firmy Boeing údajně navíc požádali FAA, aby veškeré zmínky o systému vymazala z manuálů pro piloty. Důvodem prý údajně bylo, že v případě informací o tomto „fixu“ by piloti museli prodělat příslušné školení, což by nákup letounu prodražilo.

Letouny Boeing byly známy především odlišnou filosofií systémů elektronického řízení od konkurenčního Airbusu. Piloti Boeingů měli vždy poslední slova a vždy byla možnost automatické a elektronické systémy „Fly by Wire“ v krizových situacích vypnout. Updatem systému MCAS byla tato filosofie porušena, systém nešel nijak vypnout a v manuálech o něm taktéž nebyla ani zmínka. Jsou záznamy že i před fatální katastrofou se piloti s řízením často prali a letou letěl jako na houpačce. Ve článku jsou popsány další skutečnosti, například jak se vedení firmy Boeing snažilo po nehodách svalit vinu na samotné piloty či špatnou údržbu a problém zakrýt dalším updatem, který ve skutečnosti pád stroje urychlil. Dále je v článku popsáno, jak vedení firmy i přes vlivné politiky manipulovala úřadem pro letectví FAA aby byla stroji vydána certifikace, i když existovaly zřejmé problémy.

Veškeré tyty informace jsou burcující a opravdu mohou ukazovat, že systém zcela selhal. Je tom ovšem vina kapitalismu? Jsme v terminální fázi kapitalismu, kdy systém začíná selhávat?

ANO i NE

Na první pohled opravdu odsuzují podobné články kapitalismus, odhalují v podstatě rozpad kontrolních mechanismů a obrovskou moc velkých koncernů i jejich touhu po zisku a tvrdí, že za jiného společenského systému s kolektivní odpovědností (socialismus či jeho formy) by se to nestalo. Podobné symptomy údajné terminální verze kapitalismu najdeme po celém tzv. západním světě, například kauza německých automobilek dieselgate, bankovní a hypotéční krize atd. Když se ovšem podíváme podrobněji, u všech těchto tzv. problémů najdeme společného jmenovatele, a to je forma kolektivního vlastnictví, osobní neodpovědnost a tzv. morální hazard. Velké nadnárodní firmy dnes mnohem více než marxovy kapitalistické podniky totiž připomínají socialistické hospodářství (autor ví o čem mluví, strávil několik let v managmentu pobočky jedné z největších světových firem). Naprostá většina větších firem nemá jasného majitele, je vlastněna velkým množstvím akcionářů za které rozhoduje volený kolektivní orgán. Ředitelé těchto firem jsou královsky placeni ale než drsné kapitalistické vizionáře připomínají politiky v nepřetržité volební kampani. Naprostá většina z nich, aby si mimořádné postavení zasloužila, věnuje 90 % svého času přesvědčování akcionářů (voličů), že oni jsou nejlepší a přinesou jim jen nárůst hodnoty jejich cenných papírů. Aktuálnímu provozu či vývoji se věnuje pak většinou střední a nižší management, který je ovšem poměrně často recyklován a pokud je schopný, přetahován k jiným firmám.

Další problém je, že díky extrémní regulaci a pracovním zákonům se v podstatě v celém západním světě nedá již normálně podnikat. Trh je tak zregulován a ovládán monopoly, že vznik nové firmy, která přežije více než 3 roky, je téměř zázrak. Ano, jsou i dnes výjimky ale všimněte si, že to jsou vesměs firmy v oblasti internetu, které nabízejí právě podnikání mimo regulace – sociální sítě, různí zprostředkovatelé služeb mimo existující obchodní kanály jako AirBnb, Uber atd. Vznik nové strojírenské firmy je téměř nemožný.

Ovšem po celém západě je neuvěřitelný přebytek finančních prostředků a další jsou stále pumpovány do ekonomiky pomocí různého „tištění“ peněz čili kvantitativního uvolňování. Je to něco, jako kdyby do kotle parní lokomotivy někdo lil benzín, ale mašinfíra visel celou vahou na brzdách. Ty peníze hledají svůj cíl a investice do smysluplného podnikání, jako například vyrábět něco užitečného je téměř nemožná a málokdy se vyplatí, jedinou „legální“ možností je pro většinu financí spekulace (např. na finančním trhu). Že i tento je přeregulován a ideologicky deformován již nebudeme zdůrazňovat, to je mimo cíl tohoto článku. Ovšem další možností jak podnikat je „čerpat“ – to co ekonomové nazývají „dobýváním renty“, tedy odčerpávání peněz ostatních občanů napojením na státní rozpočet. K příkladům nemusíme ani chodit do Ameriky, máme jich mnoho doma, viz. třeba koncern českého největšího tzv. kapitalisty a politika dle analýz některých ekonomů získává od daňových poplatníků více než odvádí (pokud nepřijmeme jeho tezi, že daně placené z mezd zaměstnanců jsou odvody firmy, a nikoliv daň z práce kterou odvedli jeho pracovníci).

Ale tato forma „kapitalismu“ není pro každého. Abyste mohli „čerpat“ musíte být „napojeni“. A to napojeni na ty, kteří o tom rozhodují. A rozhodují o tom nikoliv občané ale politici. A být zvolen politikem nemůže být také zase každý. K tomu abyste se ve většině západních zemí dostali vůbec na kandidátku nějaké politické strany, musíte být pro ní přínosem a to nejlépe ve formě ekonomické (a popularita je též platidlo) a tímto se kruh uzavírá.  

Vše ukazuje, že jsme ve fázi tzv. Crony capitalismu, což je termín, který nemá vyložený překlad (kamarádíčkovský?), nejlépe této charakteristice vyhovuje termín „korporativní socialismus. Jedná se o fázi společenského vývoje, kde se hlavní zisk negeneruje inovacemi či produktivitou ale propojením s vládou, pomocí daňových úlev, zvýhodňováním či naopak ztížením podmínek konkurenci apod.

Dle zákonů klasického kapitalismu, když firma dosáhne určitého vývoje získá monopol díky své velikosti, ale zároveň přestane díky monopolu inovovat. Celé odvětví díky tomu začne upadat a v klasickém kapitalismu se objeví nový hráč, nová firma, která přinese inovovaný produkt za lepší cenu – původní velký monopol zkrachuje a firma ukonči činnost. V systému korporativního socialismu v okamžiku, kdy firma získá monopol začne ovlivňovat vládu, aby zákony garantoval její monopol nejlépe navždy díky regulacím, daňovým výhodám a dotacím. Zároveň ovšem tato firma korumpuje i společenské vnímání díky financování nejrůznějších neziskovek či nátlakových skupin, které potlačují konkurenci. Standardním postupem je též zmanipulování například odborů, které v případě ekonomických problémů vytvářejí nátlak na stát, aby z peněz daňových poplatníků zajistil pokračování zisků majitelů firmy pod hrozbou masové nezaměstnanosti atd.

Dále díky vlastnické struktuře dnes již ve většině firem nesedí jeden majitel, který odpovídá svým majetkem za úspěšnost firmy, ale jakési kolektivní vedení a jak víme z historie, všude, kde se kolektivně rozhoduje, neexistuje individuální odpovědnost. O morálním hazardu, ve kterém dnes podniká například bankovní sektor ani nemluvě, jejich hlavním krédem je neodpovědnost, vždyť to nakonec stejně všechno zaplatí daňový poplatník.

Tedy na závěr, problémy Boeingu nejsou způsobeny kapitalismem, protože Boeing dávno kapitalisticky nepodniká. Firma nemá žádného odpovědného vlastníka, je řízena manažery, kteří ovládají dobře powerpointové prezentace a výroba letadel je pro ně stejný problém jako výroba záchodových mís (doslovně, jeden z ředitelů před nástupem k Boeingu pracoval ve firmě vyrábějící sanitární techniku), nad vodou ji dlouhodobě drží státní a vojenské zakázky a dotace. Manažeři nejsou schopni pochopit technické problémy při vývoji letadel a ani je to zřejmě příliš nezajímá, protože jsou zahlceni snahou udržet si svoji pozici. To, že firma je napojena na řadu placených lobbistů mezi politiky je již jen výsledek.

Jak tomu předejít? Řešení je jedno dlouhodobě známé: umožnit, aby nefunkční společnosti v okamžiku, kdy přejdou do stádia „molochu“ zkrachovaly a uvolnily místo novým (byť to bude krátkodobý problém pro jejich zaměstnance). Nedovolit, aby podnikání prorostlo do státní správy a nechalo se jím ovládnout, tedy prohloubit demokracii v politice např. směrem k přímé demokracii. Uvolnit veškeré regulace podnikání omezující vznik nových firem a inovací. Ovšem dnes se to zdá nerealizovatelné, velká část společnosti sní o novém, kolektivním systému ale nechápe, že to, co dnes kritizují jako selhání kapitalismu, je jen slabá verze toho, co se bude znovu nazývat selháním socialismu.

Komentuj
(Visited 228 times, 1 visits today)