Turecko s Erdoganovou vládou stále více zhlížející se v radikální islámské rétorice a ideologii se snaží stát se hlavní silou mezi muslimskými zeměmi. Ačkoliv nedisponuje takovými finančními prostředky jako Saúdská Arábie či Emiráty a nedisponuje jadernými zbraněmi jako Pákistán, má Turecko něco, co ostatní muslimské země nemají: historickou zkušenost. Bylo to právě Turecko, respektive turecká Osmanská říše, která ovládala většinu islámského světa. Erdoganův režim již zcela otevřeně navazuje na osmanské impérium a používá naprosto stejné prostředky jako osmanští sultáni před více než sto lety. Základem je nejen politické využívání islámu a podpora radikálních protureckých islamistických organizací jako je např. Muslimské Bratrstvo ale i vojenská pomoc spřízněným režimům a milicím, které prosazují turecký politický vliv.
Turecko dlouhodobě podporuje radikální islamistické protiassadovské rebely v Sýrii, a to od počátku tzv. syrské revoluce. Poslední velká dodávka včetně těžkých zbraní a obrněných transportérů proběhla před několika dny, aby jednotky syrské odnože Al-Kaidy (HTS) mohly odolat nové ofenzívě syrské armády, která se za asistence ruského letectva a poradců snaží dobýt provincii Idlíb. Součástí dodávky jsou i obávané moderní protitankové zbraně TOW a protiletadlové řízené střely.
Další turecká zahraniční zbrojní aktivita probíhá v Libyi, kde tandem Turecko-Katar podporuje tzv. oficiální vládu GNA v boji proti LNA polního maršála Haftara. Poslední dodávka zbraní z Turecka obsahovala nejmodernější verze obrněných vozidel Kirpi a řízené protiletecké a protitankové zbraně.
Turecko společně z Katarem v Libyi bojuje proti skupinám podporovanými Egyptem, UAE a Saúdskou Arábií a tak není divu, že turecká armáda neustále navyšuje svoji vojenskou přítomnost právě v Kataru, který je sice bohatý ale malý a čelí embargu právě Emirátů a Saudů.
Turecko též udržuje vojenskou základnu v Somálsku, kde si upevňuje strategickou pozici pro expanzi ve Východní Africe.
Za součást turecké zbrojní diplomacie lze pokládat i současné napjaté vztahy Turecka a USA (NATO) především kvůli akvizici ruského systému PVO S-400. Turecko původně hledalo náhradu za systémy Patriot, které chtělo zakoupit, ale akvizice byl USA zablokována. Když Turecko zjistilo, že akvizice ruských raket vyvolala v NATO a v USA zděšení zejména v obavě z toho, že systém S-400 by se mohl tzv. „nacvičit“ na odhalování nových tureckých „neviditelných“ stíhaček F-35, Turecko začalo tuto akvizici používat jako páku na vyhnání jednotek USA ze severní Sýrie, kde blokují tureckou útočnou operaci zaměřenou na likvidaci kurdských jednotek YPG. Reakce USA potvrdila, že cesta Turecka je správná, neboť nejenomže prezident Trump slíbil stažení jednotek ze Sýrie, ale též spojené státy přišly s novou a mnohem výhodnější nabídkou sytému Patriot výměnou za slib, že Turecko S-400 nakonec odmítne.
Ačkoliv USA vyhrožují, že v případě akvizice systému S-400 zablokují Turecku dodávky objednaných 100 strojů nejmodernějších stíhaček F-35, Turecko se zdá být v tomto případě neoblomné. Některé informační zdroje sice naznačují, že společný tvrdý nátlak USA a NATO na Turecko má určitý úspěch a Turci váhají, je zcela zřejmé, že základní tureckou podmínku, což je předání severní Sýrie pod kontrolu turecké armády USA asi nesplní.
Turci kontrují tedy informacemi, že vojenskou spolupráci s Ruskem v případě nedodání letounů F-35 ještě prohloubí a oznamují, že první turečtí specialisté již odcestovali do Ruska k výcviku. Rusko vychází Turecku vstříc ve snaze odlákat je od NATO nabídkou dokonce společného vývoje nejnovějšího systému PVO S-500 a zapojení tureckých firem do vývoje a produkce stíhačky SU-57. Byť Rusko má zkušenosti z vývoje zbraní se zahraniční účastí – například vývoj a výrobu systému PVO Panciř-S1 zcela financovaly Spojené Arabské Emiráty (UAE), je zde velké riziko. Turecko se netají tím, že hlavní jeho snahou je především získání technologií a že samostatná výroba nejmodernějších zbraňových systémů jer právě to co jim zabezpečí vůdčí roli v muslimském světě.
